Nelahozevská Marina je pro mne stále něco jako poutní místo. Rád se tam vracím. Minulost se mi zde organicky prolíná s přítomností a obojí ve mně vždy navozuje příjemnou náladu. Jednoho letního dne jsem se sem opět vypravil, abych se potěšil teplým sluncem a pohledem na reálie, které se ani za uplynulých padesát let nezměnily, a které mi těžko mohou někdy zevšednět. Chtěl jsem nejdřív navštívit Janu, průvodkyni Dvořákova památníku, která tuto funkci zdědila po své matce. Ten je ale zavřený. Dívám se chvíli do oken v prvním poschodí a vidím staré květované záclony i svou matku, starostlivě vyhlížející z okna v průčelí, kdy už se konečně vrátím z hospody u řeky. A po úzké římse pod okny opatrně kráčí s důstojně zdviženým ocasem trochu přerostlý zrzavý kocour a předvádí své mohutné tělo.
Památník dra. Ant. Dvořáka v Nelahozevsi. (Po 23 let můj domov)
Pokaždé, když tudy projíždím, asociace začnou pracovat naplno a opět vidím Jiřího z domku u trati, Tondu, syna ředitele místní obecné školy, Frantu z rybárny při řece, nebo náš šermířský oddíl s trenérem inženýrem Bellmanem a hlavou mi probíhá celá řada obrazů, které snad už ani nestihnu zapomenout. Jakási až mystická féerie s imaginárními herci v imaginárních kulisách.
Alespoň jsem se na chvíli prošel po vsi, abych si oživil dávno zapomenuté děje. Nikde nikdo. Jakoby se tady zastavil čas. Vinopalna, stará obecní škola a řada původních rodinných domků v ulici, vedoucí ke hřbitovu. Vše je tu stejné, jako před lety. Ještě jsem nakoukl na zámecké nádvoří a jdu zpátky k autu.
Tento dnešní příjemný letní den jsem si vybral hlavně kvůli opětovnému posezení na terase Mariny. Zdá se to trochu výstřední, ale žádný jiný větší cíl jsem dnes neměl. Stejně, jako památník, tak i hospoda Jirky Víchů byla zavřená a tak teď sedím na sluncem zalité terase, popíjím nealko pivo a střídavě vnímám pomalu tekoucí řeku a útlou knihu drobných próz mého oblíbeného Jana Skácela „Jedenáctý bílý kůň,“ kterou jsem si vzal s sebou. Tyto drobné prózy, kurzivky, jak jim Skácel říkal, byly pro mne vždycky velice inspirativní. Přiznám se, že tato kniha stojí i za mými drobnými glosami a prózami, které jsem psával před více než padesáti lety, ještě coby student plzeňské fakulty a které se skoro v původní podobě objevily i v mé první knize Návraty.
Čtu tuto Skácelovu knihu už po několikáté a stále je pro mne nenapodobitelným vzorem. Stejně tak, jako Čapkovy krátké, mistrné causerie, seřazené chronologicky v rozměrné publikaci Na břehu dnů.
Tyto, až poeticky laděné prózy, reagují na zcela obyčejné, každodenní záležitosti. Když jsem Skácelovu knihu četl poprvé, zaujala mě neobyčejně jedna jeho myšlenka v kurzivce, nazvané „U brady Prorokovy.“
„Naše mládí bývalo poetické, plné kravinců, trav, žebřiňáků a lokálek.“
Tento Skácelům metaforický a výstižný obraz dětství se mi vybavuje vždy, kdykoli se místům svého mládí přiblížím. Člověk pokročilého věku o tom všem určitě více přemýšlí, než dítě, procházející bezstarostně životem a beroucí všechny okolnosti své existence úplně samozřejmě.
Dívám se z terasy zánovní Mariny s notnou dávkou příjemných vzpomínek na řeku, která odnesla někam daleko do moře všechny dávno již zašlé děje. Při tomto pohledu na stále stejnou, líně plynoucí vodu, mne opět paradoxně napadl výrok, vlastně spíše titul jedné Zápotockého knihy. Po staru se žít nedá. Na přebalu knihy se podlouhlá, trochu koňská Zápotockého tvář optimisticky dívá vstříc lepším zítřkům. On musel jít vstříc těm lepším zítřkům. Měl za zády bdělé, komunistické politbyro a to by ho ani jinam jít nenechalo.
Já mám ale za zády již skoro celý život. Mě žádné lepší zítřky nezajímají. Už se jich nedočkám. Taky proč. Chtěl bych jen malou chvíli prožít zas tak, jako dříve. Zas běhat s kamarádem po starém Ovčíně, potají kouřit mentolky a šmírovat ovčákovu ženu, jíst maminčinu skvělou roštěnou a ve staré hospodě U Janáče se frajeřit u sklenice dobrého kralupského piva.
Nejsem si však jist, jestli tyto bláznivé myšlenky, které mě v místech mého mládí až příliš často přepadají, nejsou u mne už jen náznakem počínající, plíživé demence.