Nomofóbie, phubbing - braňme se jim, raději spolu mluvme!

Televizi odolávám, ale nečučet do tabletu se mi moc nedaří. Alespoň vím, že těm mladým nemám co vyčítat...Kam to povede a jak to dopadne? Třeba to ty mladé přestane bavit a začnou se zase zajímat o lidi okolo!

Velmi dobře napsáno - zažila jsem něco podobného před pár dny na La Manze. Při jízdě vláčkem po okolí většina seniorů si surfovala na mobilu i když naše delegátka se snažila zachytit jejich pozornost výkladem o místě kde projíždíme. Myslím, že nejen mladí, ale i my dříve narození jsme podlehli mobilové závislosti.

Dobře napsáno. Já vím že lidstvo přežije. Jen si kluci nedokážou namlouvat holky a holky si vybírat kluky, naštěstí tu bude už umělé rozmnožování, takže všichni budou moci koukat do mobilů pořád a nikomu to nepřijde, jak užasné byly doteky, pohledy do očí, polibky, vůně a pachy, zvuky a ... (každý kdo je z 20. století, si snadno doplní).

Tak to mi skutečně nehrozí. Mobil používám jen na nezbytnou komunikaci, jako budík a na focení, pokud nemám u sebe foťák. Když jde proti mně někdo s pohledem upřeným do mobilu místo na cestu, někdy schválně do poslední chvíle neuhnu, i za cenu mírné srážky.

Setkáváme se s touto mobilní izolací všude, všude. Normálně si pokecat, snad už málokdo umí a je to velká škoda.

Můj mobil je pro mě opravdu jen pro sdělení nejnutnějších zpráv. K ničemu jinému mi neslouží. V Číně to zřejmě představuje světovou úroveň. Nejvíc si u nás všímám rodin s mobily, jako třeba včera v samoobslužné restauraci v OC v Čakovicích. Rodiče, syn školák, dojedli, matka odnesla tácy s nádobím, chlapec ani nezvedl hlavu od mobilu. Osobně bych v případě schůzky s někým, kdo by si v mé přítomnosti mobiloval, odešla. Díky, Jano, moc hezky podáno.

S článkem se ztotožňuji, nicméně se obávám, že s tímto trendem nic nezmůžeme. Je na každém z nás, jaký způsob komunikace a získávání informací preferuje. Já osobně jsem mobil odmítala do té doby, než chtěly mít maminky našich vnoučat operativní kontakt. Mobil považuji za důležitý komunikační prostředek, ale nic víc. Pro nejmladší generaci je to fenomén, bez něhož si neumí život představit. Zároveň však naše vnoučata mají potřebu si s námi povídat, tak se snažíme o nalezení určité rovnováhy.

Není-li s kým komunikovat v dopravních prostředcích, nejraději sleduji krajinu ubíhající za oknem. Dokonce mám pocit, že se raději dívám oknem, než mluvím, a to je u mně docela na pováženou. ˇDobrý článek, který mě přivedl na myšlenku, že vnoučatům omezím přístup k jejich mobilům na únosnou dobu a budu je víc prohánět venku. Doufám, že nebudou prosit maminku, aby si pro ně přijela. :-)

Omlouvám se za to dvojí vyjádření, vyprovázela jsem děti a nevšimla jsem si, že už to tam je. :-)

Jano, nemusím jezdit do Číny, mám to zrovna vedle sebe v podobě syna a vnučky. Už jsem rezignovala, ale komunikovat naštěstí taky umí. :-)