Spočítáno, potvrzeno: Single senioři trpí
Ilustrační foto: pixabay.com

Spočítáno, potvrzeno: Single senioři trpí

25. 6. 2019

Samostatně žijící žena v nájemním bytě, která je v penzi. To je v současnosti nejohroženější lidský druh. Jinými slovy, jedná se o skupinu lidí, která žije v chudobě. Až osmdesát procent ze svého důchodu dávají na nájemné. Na život jim nic moc nezbývá.

Problému, o kterém se dlouhodobě mluví, se nyní věnovala Rada seniorů ČR a Statistický úřad. Spočetli, že v nejhorší pozici se ocitají osamělí důchodci ve čtyřicetimetrovém bytě v Praze s tržním nájemným, což je přes sedmnáct tisíc měsíčně včetně poplatků za energie a vodu. Přitom běžná penze ženy je podle České správy sociálního zabezpečení dvanáct tisíc tři sta korun, u muže o dva tisíce více. Jestliže se tedy člověk ocitne v nájemním bytě sám, když například ovdoví, je to malér jako hrom. Přestěhovat se? Kam? Obce v majetku žádné levné byty pro sociálně potřebné nemají nebo jich mají minimum.

„Situace, jaká je například v Praze, není v jiných zemích v Evropě obvyklá. V Praze si už senioři bydlení v pronájmu prakticky nemohou dovolit, protože jeho cena převyšuje jejich důchod,“ uvedl Zdeněk Pernes, který vede Radu seniorů ČR.

Někteří lidé mají štěstí, že jim pomáhají příbuzní, jiní s zažádali o příspěvky na bydlení. Je však mnoho takových, kteří se dostali do této obtížné situace a neumějí si s ní sami poradit. „Zpočátku mi bylo trapné jít si žádat o příspěvek na bydlení. Připadala jsem si jako žebrák. Celý život jsme s manželem poctivě pracovali. Já přece nemůžu za to, že manžel zemřel, že už nájemné neutáhnu. Nemůžu ani za to, že jsme kdysi dostali byt v domě, který byl zabaven za komunistů majitelům a pak jim byl v restituci vrácen. Já považovala za správné, že dům dostali zpět. Jenže pak nám pořád nájemné zvedali, my nevěděli kam jít, tak jsme to nějak táhli. Jenže už to neutáhnu. Ale já přece za to nemůžu, já celý život pracovala a snažila se nikomu nebýt na obtíž, po nikom nic nechtít,“ vypráví jednaosmdesátiletá Ludmila, která se dostala do typické situace. Manžel jí zemřel, její jediná dcera také, ona sama nájemné ze své penze neutáhne.

Stát měsíčně vyplácí více než padesát pět tisíc příspěvků na bydlení do domácností, kde je alespoň

jeden z jejich členů v penzi. „Senioři nejsou zvyklí žádat o pomoc, berou to jako své selhání. Mnozí se stydí jít si o příspěvek na bydlení požádat,“ uvádí předseda sdružení Život 90 Jan Lorman. Totéž nedávno potvrdil i Milan Krček z Občanského sdružení majitelů domů. „Slyšel jsem, že někteří senioři se stydí využít možnosti brát příspěvek na bydlení. Snažíme se majitelům domů říkat, aby seniorům, kteří jsou u nich v nájmu, vysvětlovali, na co mají nárok a pomáhali jim, pokud se ocitli v těžké situaci,“ uvedl.

Situace je opravdu velmi vážná. Poslední údaje, které shromáždila Rada seniorů ČR ukázaly, že v Praze žije v pronájmu přes třicet tisíc single seniorů. Přitom bytů s nízkým nájemným, které jsou určeny primárně seniorům, je v Praze necelých šest set a ty jsou samozřejmě obsazeny. Zkrátka se projevuje, že se obce v rámci privatizace zbavily řady svých bytů, prodaly je soukromým majitelům a nemyslely na sociálně slabé.

Tento problém neřeší jen senioři v Praze, ale také v Brně, ve Zlíně a dalších městech. Situace se stala tak vážná a rozšířená, že se snad konečně nastává doba, kdy se začne řešit. Jedním z návrhů je stanovení jakýchsi cenových map, podle kterých bude určena maximální výše nájemného. Například bude jasné, že zatímco v centru Prahy budou vždy nájemné vysoké, v některých jiných částech by mohlo být úředně dáno, že tak vysoké být nesmí. Dalším řešením je zahájení výstavby levných bytů, jenže zatím to vypadá tak, že developeři mají  zájem stavět byty luxusní, takové, které si mohou dovolit dobře vydělávající mladí lidé.

Za problémem se skrývají tisíce jednotlivých osobních příběhů, které zřejmě zůstanou veřejnosti navždy skryty. Příběhů o tom, jak staré dámy neuvěřitelně šetří na jídle jen proto, aby mohly zaplatit nájem a zůstat v bytě, na který jsou zvyklé. Ve srovnání s tím, kolik mnohé mladé rodiny dají za jídlo a pak ho polovinu vyhodí, není pochyb o tom, že mezi námi žije velká skupina lidí, která se ocitla za hranicí chudoby. A ti lidé na své situaci nemají žádný podíl, žádnou vinu. Provinili se jen tím, že přirozeně zestárli, už nemohou vydělávat a ovdověli.

ovdovění senioři
Hodnocení:
(5 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jitka Caklová
Pod nejen poslední větu H.R. se podepisuji. Stát musí platit z peněz těch, kteří se starali. Přesně jak jsem napsala níže, "jako v té bajce "O cikádách a mravencích".
Hana Rypáčková
Takže jsem se přehlídla, tak ten by mi stačil a netrpěla bych. Ach , už mi to horko leze na mozek... No, lidi jsou různí. Asi genetická výbava je důležitá. Tradice postarat se o sebe a svou rodinu , spočítat si to, co je výhodné a jednat podle toho. Na byty dávali úvěr a ten byt to jistil. Kdyby lidé neškudlili a nesplatili ho, taky by o něj přišli. Znám důchdkyni, co si žije dobře a užívá si a přesto dosáhne na příspěvek k bydlení...Chytrý využije všeho, co mu zlepší život, když to zákony dovolí. Tak se nedivme Babišovi, že využil všech skulin, co našel, když na to mozkem má. Ale nepřeji si ho mít ve vládě, vykuka. Kdo z vás, kdyby neměl svůj byt by zaplatil z důchodu činži? Co kdyby se nikdo o své bydlení nepostaral? Je to stejné jako o důchod. A stát musí platit z peněz těch, co pracovali.
Hana Rypáčková
Přefetla jsem první větu a čtyřicetcentimetrovém bytě bych taky trpěla.... Jdu číst dál...
Dana Puchalská
My bydlíme v sociálním bytě od magistrátu. Přidělili nám ho po povodních v roce 2002. A platíme za 49 m čtverečních (i se sklepní kójí) se všemi poplatky co k tomu patří 8 500.- A to myslím je tak akorát. Ale v bývalém domě, co domácí s velkým donucením ze strany MHMP, opravil je nájemné víc než nemravné. Za náš bývalý být platí jen holý nájem cca 13 000 Kč. A tam nemá singl důchodce šanci přežít.
Olga Škopánová
Paní může lamentovat že nemůže za to či ono a má asi pravdu. Jenže jí to vůbec nepomůže. Na stát spoléhat nelze, měla situaci řešit s manželem když ještě byla mladší.
Zdenka Jírová
Velkým problémem je, že se po revoluci prodaly všechny domy ve městě soukromníkům za pár babek, protože většinou byly v dosti špatném stavu, a tak se jich město zbavilo , ale na to, aby myslelo na sociální byty pro slabší občany, nikdo nemyslel. Znám to z vlastního města. A náš primátor, současný předseda Senátu p. Kubera se tím ještě chlubí. Prodali ve městě i každý trávník mezi paneláky. Konkrétně k našemu 7. patrovému paneláku zrušili i silnici, takže se před vchod nedostane ani sanitka, hasiči nebo stěhovací vůz. A současný předseda našeho družstva se tomu diví. Asi bychom se měli zeptat p. Kubery, jak to chce řešit,Kdyby -nedej bože- začalo hořet, tak nevím, kam by ubytoval asi 120 obyvatel z našeho domu?
Jitka Caklová
Rodiče byli celý život soukromě hospodařící rolníci, což je práce na plný úvazek, "od nevidim do nevidim", sedm dní v týdnu, takže jsem od dětství pracovala rukama. S rodiči jsme nebyli nikdy na dovolené, žádná mateřská, žádné úlevy. Když jsem se vdala, postavili jsme si na úvěr svépomocí domek. Peněz nazbyt nebylo, takže, hezky každou korunu "dvakrát obrátit" a opět žádné dovolené, žádné "vyskakování", na rozdíl od lidí (mých vrstevníků), kteří bydleli v zaměstnaneckých bytech, nájem + energie 120.- - 150.- Kčs měsíčně, to se to žilo. Vůbec nepočítali "na zadní kolečka", že budou jednou staří a dnes "brečí". Někdy mi to celé připomíná bajku o cikádách a mravencích. Pro mě byli rodiče vzor a ve stejném duchu jsem vedla i svoje děti. "Jak si kdo ustele, tak si lehne" a nečeká s nataženou rukou, dlaní vzhůru. Pro mě na příspěvku paní Slávky Kobylkové není nic, co by mě jakkoliv iritovalo.
Věra Halátová
Nezdá se vám, že problém je také v něčem jiném? Proč jsou všechny byty v soukromých rukou, proč, např v Praze, je nájem za jednopokojový byt osm tisíc měsíčně? Proč se neustále zvedají ceny nájemného, plynu, elektřiny, vody? Proč se neustále zvedají ceny potravin? Proč se neustále mluví o tom, že stát vydává příliš mnoho na starobní důchody a vůbec se nemluví a nepíše o tom, kolik dostávají vysloužilí vojáci - např. muž 50 roků dostává 15 tisíc výsluhy měsíčně - nikdy nebojoval, nikdy nebyl na vojenské misi v zahraničí. Jinak, co se týká starobních důchodů, vždy se jejich výše odvíjela od toho, kolik toho ten který poživatel "vydělal" za celý svůj profesní život. Rovné starobní důchody pro všechny nebyly ani před rokem 1989. A dále souhlasím s paní Kobylkovou. Znám spoustu OSVČ, kteří odvádějí na důchodové pojištění minimum a pak se diví, že mají málo a "celý život pracovali". Ano. Moje babička také celý život pracovala. Doma a na svém poli. Nikdy nebyla důchodově pojištěna a pak nadávala na komunisty, že jí nedali důchod. Je to dnes jiné? Článek nevidím jako řešení výše důchodu, ale snahu o řešení přehnaných nájmů v hlavním městě, ostatně i v dalších větších městech. Příjem z pronájmu je totiž nejjednodušší způsob obživy.
Hana Rarasch
Je tragedie, že senioři, kteří celý život pracovali, postavili děti do života nemají ani na základní životní potřeby. Je určitě problém srovnávat se s jinými zeměmi, ale na základě vlastních zkušeností vím, že např. anglická důchodkyně si dělala starosti, aby vnuk mohl studovat na dobré (placené) střední škole Je moc smutné, když potkáváte skupiny zahraničních turistů-seniorů zcela průměrných profesí, jejichž renta jim umožňuje důstojné, ne rozmařilé stáří a naši důchodci za celoživotní dřinu nemohou penzí pokrýt ani základní potřeby.Ono nechat vystudovat třeba 2 děti, nehledět na bonbon nebo ovoce pro vnoučata, hračky, drobné dárky pro rozrostlou rodinu něco stojí. A opravdu nechápu paní Kobylkovou, jejíž empatie je na bodu mrazu, jakí má "humánní " řešení. Nemohla by mezi těmi všemi komisemi pro kde co vzniknout jedna zásadní, která by měla návaznosti i v té nejmenší obci a zodpovědně by se zabývala životem seniorů, směřovala je k poradenství v příslušné problematice a vedla agendu o pomoci těm potřebným? On opravdu každý neměl po revoluci šanci koupit byt za pár tisíc od státu a mnohdy se museli lidé na koupi bytu zadlužit, takže není brát z čeho. A děti musí investovat nemalé prostředky do vlastních rodin, splácí hypotéky a kde vzít na podporu starých rodičů , kteří bydlí i stovky kilometrů dál? Nechápu, že se nikdo touto problematikou právně nezabývá!
Dana Puchalská
Paní Kobylková, z Vašeho příspěvku jsem víc než rozpačitá. Myslíte si že 1+1 s koupelnou a wc je přepych? Do menšího se snad ani nedá jít. Možná si pronajmout třeba lepší autobusovou zastávku, ne?? Přeci každý má nárok na důstojné bydlení.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 50. týden

Blíží se vánoční svátky a s nimi návštěvy v rodinách, u známých, a také jiné společenské události. A tak si tentokrát vyzkoušíme, jaké máte znalosti z etikety.

AKTUÁLNÍ ANKETA