Pocit nepotřebnosti. Častý nepřítel seniorů

Když to jen trochu přeženu, řekl bych – samota zabíjí! Člověk si nemá komu postěžovat, komu se pochlubit, komu nabídnout své zkušenosti. Myslí víc na své nemoci, na to, jak stárne a že ho nikdo nepotřebuje. Tělo se ochotně přizpůsobí tomu, co letí hlavou, člověk může chřadnout a onemocnět už vliv negativních představ. A není to jen samota fyzická, člověk se může cítit beznadějně osamělý třeba v domově, kde je ubytováno 150 jiných seniorů. Nemá cenu být zatvrzelý nebo ukřivděný, někdy je nutné odpustit (i sám sobě), trochu „vyjít ze sebe“, usmát se, užít si něco, co mne těší. Oni naznačují, že mě nepotřebují? Jsou přezíraví? Tak ať. Ještě jsem tady a je to dobrý, můžu to či ono a většina lidí v mém okolí je na tom podobně, jsou fajn.

Jani, řečeno Tvou osobou vše - ámen.

Víte co je špatné, dětské domovy jsou plné dětí (myslím tím starších, které nikdo nechce), proč není dovoleno mít i samotný senior, pokud je psychicky zdráv dítě v pěstounské péči. Když vlastní děti/vnoučata nemají zájem, nepotřebují - jsou jiné lidské bytosti, které by za babičku/dědu byli šťastní a vděční.

Je to obvykle osobní vyčerpání a absence energie a empatie vytvořit si vlastní citově vyprofilovanou nezávislost a budoucnost. Kdo má něco, co může předat nástupnické generaci, a tím nemyslím hmotné statky, je boháčem a svůj život zhodnotil na nejvyšší míru. Čas je relativní, život krátký a nechtějme se nikomu zavděčit a užijme si DAR ŽITÍ. Nehloubejme, užívejme!

Myslím si, že vše je individuální a je nutné přihlédnout i k životnímu stylu a zdravotnímu stavu. Já jsem plynule přešla do důchodového věku se všemi pracovními povinnostmi, radostmi i starostmi. Navštěvuji několik kurzů U3V, kulturu, máme s manželem řadu projektů, přátele, zahradu. Těší mě, že se mnou chtějí být i vnoučata-studenti ať na běžkách či na kole, nebo jen tak na "pokec". Můj tatínek byl třicet let po amputaci nohy na vozíku a až do osmdesáti let se aktivně věnoval svému celoživotnímu koníčku-hippologii. Má přesšedesátiletá kamarádka - VŠ-se musí přizpůsobit těžce nemocnému manželovi a především z tohoto důvodu rezignovala na aktivnější způsob života a stala se notorickou stěžovatelkou. Je mi jí líto a nejen proto se snažím vždy vnímat seniory z různých lidských hledisek.

Ano, jsou někdy v životě kruté chvilky. Děti jsou z domu, zemře partner, nastane čas důchodu, a najednou ze všeho rodinného a pracovního stresu je stres úplně opačný. Minimum starostí, minimum povinností, co najednou s tím životem? Záleží na povaze a vůli jedince. Nesmí se to vzdát! To je fakt začátek konce. Marie i Zuzana to napsaly hezky.

Podle mého pocit, že mě nikdo nepotřebuje, pramení z neschopnosti se zabavit sama. Vždyť přece hlavně potřebuji sama sebe.

Někdy bych byla ráda , aby mě nikdo nepotřeboval aspoň týden. Každý máme jinou povahu. Někdo se pro rodinu obětuje a druhý na nejblžší kašle a jde si svou cestou. Vždy si ale můžeme vybrat , jak trávit seniorský čas.