Já ráda vzpomínám

Když já si nic ze školky ani školní jídelny v dětství nepamatuji. To až jako učitel.

Pozorně jsem si přečetla článek i komentáře. Nevím,jak je autorka stará. Ale počítám,že je ve věku mých dětí. ( Já jako dítě jsem nikdy v MŠ rybí tuk nezažila!!! ) Tehdy byly v MŠ a já tam byla učitělkou. Rybí tuk se povinně u nás užíval jen velmi krátkou dobu. a to před dopolední svačinkou,chvilku po příchodu do MŠ!!! Každé dítě mělo svou lžičku!!! Mnohým to nechutnalo,ale ...i já si tuk občas ráda polkla... Vzpomínám,jak jsem učila dítě jíst chléb. Doma ho odmítala,protože tam byl kmín. Dítě od zdr, sestry nedokázalo jíst vejce. I toto se nenásilnou formou naučilo. A v ŠvP jsem byla požádána, abych dítěti v noci dávala jahodovou šťávičku. Po dvou nocích,,kdy dostalo čistou vodičku,spalo celou noc a rodiče byli spokojeni... Na všechno ,co bylo,dodnes velice ráda vzpomínám a nikdy se nebráním diskuzi!!

Já také rád vzpomínám. Napsal jsem i knihu "Vzpomínky zůstaly". Je určena pouze pro moje syny a jejich děti. Jsou tam zachycené vzpomínky od mého dětství až do mojich 72 let. Vydal jsem ji vlastním nákladem . Když jsem ji psal prožil jsem znovu svůj život, který byl díky mojim rodičům nádherný. Do školky jsem nechodil, maminka byla se mnou doma. Školní jídelnu jsem navštěvoval až v době , kdy maminka musela v padesátých letech do práce, protože tatínek nás neuživil, ale to už jsem byl na měšťance, ale to už sem nepatří, to patří do moji knihy. Trochu jste mě ty moje vzpomínky zase oživila. Díky a vzpomínejte dál.

Zuzko, my jsme taky do školky nechodili (přibyl k nám bratranec) a hlídala nás babička. Takže ani do žádné školní jídelny jsme nemuseli.... možná by mi i chutnalo ;-) a nebudu mít na co vzpomínat ? Zatím žiju přítomností - tady a teď :-))

Do školky jsme se sestrou nechodily. Náš tatínek byl ze staré školy a chtěl, aby s námi byla maminka doma. Když však byl později vážně nemocný, už to nešlo. Maminka šla do práce a my mimo jiné i do školní jídelny. A tam mi to, mně, kterou museli do jídla neustále nutit, překvapivě chutnalo, až na moc velké porce, které mi většinou nandávala naše teta, která tam byla v té době jednou z kuchařek.

https://www.youtube.com/watch?v=JqpzWUA-UWs Tohle je asi pro vaše vnímání trefnější, nemám pravdu?

Nemám co dodat... jste jednička... :-)

Koukám, že paní autorka asi očekává výhradně aplaus. Ujišťuji, že čtu pozorně. Při poslechu šansonu jsem se začetla do vašeho díla a následně reagovala. No a přišlo mi to jaksi pomatené. Proto ta moje reakce. A otírat se o můj nick ? To je na úrovni té mateřské školky nebo 1.stupeň ZŠ (max) :-))

Pardón přijímám... Čtenářka s pseudonymem Zorka Horká čte příliš zbrkle, protože jinak by zaznamenala na konci článku poznámku, která upozorňuje, že souvislost mezi textem šansonu a mateřskou školkou vskutku neexistuje... :-) V daném případě jde pouze o podstatu, že i JÁ RÁDA VZPOMÍNÁM - a stejnojmenný šanson první dámy tohoto oboru je mým oblíbeným... Už to chápete, Zorko? Možná je na Vás příliš velké horko...

Do školky jsem nechodila, ale na 1.třídu si pamatuji a dokonce mám uložené i vysvědčení. Papír je ale už hodně křehký, skoro se rozpadá. Je z roku 1952.