Úplně neplánovaně jsem dnes, 6. června, navštívila další barokní skvost v Olomouci. Ale když dovolíte, začnu od začátku.
Ranním vlakem jsem jela do našeho krajského města na lékařskou kontrolu. Dušička ve mně se třepala jak motýl po ránu. Po příjezdu do Olomouce jsem měla dvě hodiny čas, vystoupila jsem u chrámu sv. Mořice a šla se podívat dovnitř. Ale protože jsem byla v takovém divném rozpoložení, moc jsem se tady nezdržela. Temnota kostela na mě působila poněkud stísněně.
Pěšky jsem se vracela po tramvajové trati až na Náměstí republiky. V zástavbě tam stojí kostel Panny Marie Sněžné. Nikdy jsem kostel neviděla otevřený. Dnes mě upoutala dívka, která stoupala po schodech do kostela. A jakoby mě někdo popostrčil a už jsem po těch schodech šla také.
Nádhera tohoto starobylého kostela mi vyrazila dech a já se pomalu začala po kostele rozhlížet. Nikde žádná zábrana, žádný provázek oddělující zakázaný prostor. Zjistila jsem, že jsem už v kostele sama.
Posadila jsem se do lavice a nechala na sebe působit nepopsatelnou atmosféru chrámu Páně. Mrknu na hodinky, času mám dost. Je jen pár minut po desáté hodině a v tom mě doslova přimrazí k lavici nádherný zvuk varhan.
Já se svým absolutním hudebním hluchem sedím jako přikovaná a naslouchám neuvěřitelně krásné hudbě. Zvuk varhan se nese prostorem, je to nepopsatelný zážitek. Jedním slovem krása. Akustika je úžasná a nic a nikdo neruší tento hudební zážitek.
Prožívám extázi, z oči mi tečou slzy. Soukromý varhanní koncert pro jednoho posluchače. Skončí asi třetí nebo čtvrtá skladba a já se postavím a dívám se na kůr a v tom se mi ukáže varhaník a ukloní se směrem ke mně. Také se ukloním a děkuji. Znovu si sedám do lavice a varhaník přidává ještě dvě skladby. I po jejich skončení zůstávám v lavici, teprve nyní přichází do kostela další mladá dívka. Odcházím, koncert skončil a já jsem naplněna mírem a klidem. Bylo to jako poselství a útěcha zároveň.
Kostel Panny Marie Sněžné byl postaven na místě někdejšího kostela a konventu minoritů, kteří do Olomouce přišli ve 12. století. Poté kostel získali v 16. století jezuité a po založení univerzity v roce 1573, druhé nejstarší univerzity u nás po Karlově univerzitě, se stal kostelem univerzitním.
Základní kámen na místě někdejšího minoritského kostela byl položen v roce 1712, stavba byla dokončena o sedm let později a v roce 1726 byly ještě J. G. Halbichem vyrobeny varhany s tzv. nebeským orchestrem. Autorem celého projektu kostela byl Michael Klein z Nysy, vstupní portál s tordovanými sloupy vytvořil Václav Render, nástropní malbu Karel Josef Haringer, sochy Augustin Jan Thomasberger, Michael Zürn ml., Jan Sturmer a Wolfgang Träger a obrazy Johann Georg Schmidt, Josef František Wickart, JohannGeorg Heinsh a Karel Josef Harringer. Na výzdobě kostela také celých 24 let spolupracoval Jan Kryštof Handke a vytvořil zde možství fresek a několik obrazů. (zdroj Wikipedia)
Všechny kamenické práce na kostele můžeme spojit s mistrem Václavem Renderem (1669-1733), který je také autorem sloupu Nejsvětějsí Trojice na Horním náměstí.
V kostele byly v roce 1728 postaveny varhany s bohatou řezbářskou výzdobou - 46 soch, z nichž 26 představuje nebeský orchestr s dobovými nástroji. Tento královský nástroj má nádherný, čisté barokní zvuk a postavil je J. G. Halbich z Králík.
Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 sloužil kostel krátce olomoucké univerzitě pro akademické bohoslužby. Historie však pamatuje i dobu, kdy tento nádherný barokní kostel přešel do vlastnictví vojenské posádky jako cituji „c. a k. posádkový kostel“, a bylo v něm dokonce i skladiště. Je až s podivem, že i přes tyto nepřízně osudu zůstal tak krásně zachován. Od roku 1990 patří kostel opět církvi a prý se započalo s nezbytnými opravami. Opravy jsem nezaznamenala, jen pokladničku na peněžní dary na jeho opravu.
