Na cestě za zázrakem

Jdu lesem v kraji, ve kterém jsem nikdy nebyla, a přesto mi připadá až důvěrně známý. Jdu lesní cestou, na které v téhle chvíli nekráčí nikdo jiný. Jdu sama, ačkoliv jsme ještě před chvílí jeli na motorce, ale můj řidič se se svým zdravotním problémem na několikakilometrový pochod vydat nemůže a bude na mě čekat někde dole v Harrachově. Ano, tam totiž začala moje vycházka k Mumlavskému vodopádu.

Jsem zcela zaujata lesem a téměř zapomínám, že jdu vlastně kvůli vodě. Řeka mě jen svým šuměním nechává tušit, že je někde nablízku. Řeka, říčka, co vlastně? Jak čtu na turistických informačních tabulích, Mumlava, pojmenovaná podle německého "murmeln" - mumlat, je označována jako živá mrtvá řeka. Teče, proudí, obtéká kameny či padá z výšky a pospíchá dál, tedy žije, je však velmi chudá na vodní život.

Postupně začínám registrovat další turisty v obou směrech i u blízkých stánků s občerstvením. Náhle se vynoří skupinka známých, s nimiž si užíváme víkend našeho seniorského portálu i60 v blízkém Kořenově. Už se vracejí od vodopádů a informují mě, kudy se k nim nejlépe dostat, když už jsem zvolila tuto cestu, zatímco většina lidí chodí po jiné.

Mumlava, ke které jsem se zdárně dostala, mě víc než okouzlila. Vstoupila do mého nitra ve všech svých podobách, předvedla mi sílu vody, kterou je i při její nádheře nutno respektovat, ukázala mi o něco níže i dávnou minulost, spočívající v existenci ohlazených malých i obrovských kamenů v širokém, poněkud vyschlém řečišti.

Vracím se pozvolna dolů do Harrachova. Jdu lesem a opět mě nikdo nemíjí. Jsem zcela zaujata lesem a tušení, že jako obvykle někde zabloudím, se pomalu naplňuje. Stojím na silnici u lesa, kde jsem nikdy nebyla, ale pocit zázraku, který jsem právě prožila, je silnější než bezradnost. Jsem na dobré cestě.

Netřeba snad ani dodávat, že jsme se s mým "řidičem" záhy zkontaktovali telefonem a on mě našel. Jinak bych tenhle příspěvek nenapsala. :-D Díky za všechno.