Jsi k ničemu aneb Když potomci nenásledují své úspěšné rodiče

Zajímavé téma....uznávaný lékař, který je jistě kapacitou ve svém oboru, nenajde ve své jistě chytré mysli kousek prostoru, aby uznal, že si jeho syn vede velmi úspěšně /byť v oboru, vybraném bez požehnání tatínka/? Je to škoda jak pro synovu rodinu, tak pro něj. Protože až bude starý a nemohoucí, bude úplně jedno, čím je jeho syn, který o něj bude pečovat. Samozřejmě je potřeba dítě motivovat, povzbuzovat, dohlédnout na něj. Ale ne mu určovat kroužky a studijní obor....Nemůžu nevzpomenout na některé výroky a počiny svých rodičů, které fakt nezapomenu. Je holt pro někoho problém, když se narodí jako první dítě dcera. Tím spíš, když je ponechána víceméně v péči prarodičů, aby rodiče v klidu mohli chodit do práce. Asi měli radost, když se pár let po mně dočkali dvou kluků. Zase, na práci v domácnosti jsem byla dobrá. Na takovou tu neoceněnou, co byla mou povinností. Tenkrát mi vadilo, že já musím všechno a oni nemusejí nic. Dneska vím, že to byla moc dobrá životní škola. Umím se spolehnout sama na sebe. Kam půjdu na školu, bylo rodičům celkem jedno. Jak střední, tak to další ponechali plně v mé režii. V základce se se mnou neučili. Patrně měli zato, že ze mě nic moc stejně nebude. Děti mi nehlídali, poněvadž ještě chodili do práce. Asi bych i přehlídla, že bratrům hlídali jako mourovatí, kdybych nebyla svědkem často se opakujícího - my ani dál nejdeme, byli jsme u mladých, jen na vás koukneme ode dveří. Ano, u nás toho moc zajímavého nebylo. Co taky. Běžná rodina. Když šli od těch druhých zázraků. Na všechno jinak měla naše babička odpověď. Řekla jsem třeba, že bratrova holčička pěkně povídá. To víš, děla matka, ona se jí věnuje. No, zatrnulo mi. Matka nemohla vědět, že já se těm dětem věnuju. Neměla čas to zjistit. Dodnes se neubrání srovnávání, a co se mě už docela dotýká, když mi její známí řeknou, že ona mluví jen o rodinách bratrů a o nás prostě vůbec. Jako bychom nebyli. Pokrčím rameny, nikdy jsem neudělala nic, zač by se mohla proto od nás odvracet. Dneska už se člověk tomu směje. Ale někdy jsem se měla co držet. Když šli kluci do školy, tak jim přede mnou řekli, ty se budeš učit líp, než se učí ona, viď. Neučili se líp. Mlčky se přešlo, že jsou vyučení. Mají na víc, konstatovala matka vždy po rodičáku. Kdyby chtěli, mají samé jedničky. Když se kluci rozhodovali pro svůj obor, jednoho si vzal otec k sobě a s druhým ojezdil místa pro obor, který mu vybral. Je mně to taky už celkem fuk, zase - mně do toho nikdo nemluvil. Ale před pár lety mě babička docela dorazila. Na srazu se všechny holky chlubily, jak mají šikovný děti. No nemají soudnost. Chlubí se s prodavačkou, kadeřnicí. No já se s tebou nechlubím. Dyť jsi jen učitelka. Nepíšu to, abych v sobě živila jakékoli negativní emoce. Ale prostě jsem si na to teď, když čtu ten článek, vzpomněla. Zatímco matka "těm lepším" hodně pomáhala, hodně tam i viděla. Třeba to, jak obě snachy pěkně přitáhly pány bratry jak k domácím pracem, tak k hlídání dětí. Prostě si dělaly svoje a po svém. To měla matka tendenci vždycky probírat se mnou. Po pár letech ji to naštěstí pustilo. Sice jsem byla v pokušení jí říct, že mně dávala nevyžádané rady každou chvíli / to kupodivu stíhala/, ale ode mě uslyšela pouze jeden druh odpovědi. A sice tu, nestarej se o to, nic ti do toho není, je to jen jejich věc. A tak jsem nezískala prestiž ani jako konzultantka....bohužel. No co taky byste chtěli od dcery, která je v podstatě k ničemu....?

Celé dětství mi rodiče sdělovali, že jsem neschopná. Nechtěli, abych následovala jejich příkladu (byli středoškoláci s běžným zaměstnáním). Domnívali se nejspíš, že díky tomuto povzbuzování se budu snažit být stále lepší. Vychovali tak ze mě dívku nejistou, bez špetky sebevědomí. Až na VŠ, kde jsem začala studovat až po jejich rozvodu, jsem si uvědomila, že se mýlili. A trvalo mi ještě dlouho, než jsem následky jejich výchovy ze své duše odstranila. Nějaké stopy ve mně ale zůstaly.

Myslím si, že je přirozené, když rodiče chtějí pro své děti to nejlepší a vzdělání je cesta, která umožňuje širší uplatnění. Až jako matka jsem pochopila, jak měli moji rodiče pravdu, když po mně vyžadovali určité výsledky. Nemám na mysli sobecké prosazování vlastních potřeb tak, jak je uváděno v článku, ale rozumné zohlednění předpokladů i slabin vlastních potomků. Nakonec si děti sice prosadí svoje, ale leckdy pak dohánějí kvalifikaci v pozdějším věku v mnohem obtížnějších podmínkách.

Studovat jsem začala v r. 1971, tehdy měli moji rodiče zcela jiné starosti, nebyla to zrovna šťastná doba. Měla jsem štěstí, že jsem rozhodně nebyla středem zájmu. To nad studiem svého syna jsem se sice zamýšlela často, ale on si navrhnul vše sám. Byli jsme s manželem rádi, že se snaží, do ničeho jsme ho proto nenutili.

Naštěstí jsem měla celkem normální rodiče, kteří mne do ničeho nenutili. Já jsem své dva hochy také do ničeho nenutila, co si vybrali, tím jsou. A oba vystudovali vysokou školu, i když jsem jim říkala, ať se rozhodnou pro zaměstnání, které je bude bavit, mně je milejší šikovný instalatér, nebo elektrikář, těch je málo.

Nenaplněné ambice a neustálé srovnávání - cesta do pekla :-(

Ještě dnes slyším jak otce a macechu : ty musíš jít do bankovnictví a do politiky. Nikdy !

Nic podobného jsem naštěstí nezažila. Asi i proto jsem děti do žádných titulů a kariér netlačila. Přesto obě vystudovaly, mají slušně hodnocená zaměstnání. Snad své děti také nebudou zbytečně tlačit někam, kam nechtějí.