Největší strach seniorů: Nechci být na obtíž

Děkuji za článek. Taky mám strach z bezmoci. Děti nemám. A vím, že ani ty ne vždy mohou nebo chtějí se o rodiče postarat.

Je to začarovaný kruh... Pamatuje snad někdo ze starší generace, že by měli "senioři" čtyřicetileté vnuky a plnoletá pravnoučata? Lidé žili pospolu, mladí se starali o své staroušky, kteří jimi ovšem byli v sedmdesáti, což je dnes často právě věk "dětí", pro které není vůbec snadné se postarat o bezmocného rodiče. Dnes je dlouhověkost aktuálním tématem, ale všichni chtějí své soukromí, každá generace žije samostatně a k návštěvě dvaadevadesátileté babičky se musí pravnoučata nutit. Mám tolik případů kolem sebe - a bude hůř...

Také bych si přála co nejdéle ničí péči nepotřebovat. Ale přání je jedna věc, vše může být rázem jinak.

Ivana má pravdu v tom, že to bylo dříve jednodušší, rodiny byly větší, vždy byl někdo, kdo mohl pomoci. Dnes ale nikdo z mladých netouží žít v jednom domě s rodiči a prarodiči. A nikdo nemůže nikoho nutit. Tak to prostě je.

Až nastane čas a s pomocí milovaných a milujících se dostaneme na druhý břeh, bude to pro ty, kteří si myslí, že pro pozůstalé je jejich odchod konec jejich kvalitní existence a mají obavy jak si pozůstalí bez nich poradí, problém, protože nemají vše včas vyřešeno to nejdůležitější a přeceňují svůj význam.

Na obtíž nechce být asi nikdo,ale jak to zařídit ,aby se to nestalo, opravdu neumíme. Sama vím ,jak je těžké pečovat o staré nemohoucí rodiče a věnovat jim část svého života a žít jen pro ně. Oni nás vychovali a proto si zaslouží naší lásku ,a porozumnění a hlavně opatrování v jejich posledních hodinách života.

U nás je to spíš naopak. Všichni si myslí, že jsem jen neužitečná přítěž rodiny. Ale já jsem v pohodě. Vím, že jsem tím, kdo vždy ve všem umí moudře poradit a za všech okolností hýří humorem a dobrou náladou. Teď si to možná plně neuvědomují, ale až tady nebudu tak nevím, nevím, jak si poradí.

Bylo to pravidlem ve slušných rodinách, že se postaraji o nemohoucí rodiče, ženy bývaly v domácnosti a staří často dříve umírali. Ještě, že nějaké domovy pro zestárlé a nemocné jsou. Dětem nejlépe pomůžeme tím, že budeme co nejdéle soběstační a samostatní.

Pane Boháčku to by bylo nejlepší, ale jak to chcete zařídit? Euthanasii nemáme a nějaké amatérské pokusy nadělají víc škody než užitku.

V tom případě raději dobrovolně odejdu do Valhaly.