Je to věc, která děsí nejvíce lidí. Představa, že jednou budou nemocní, neschopni se sami o sebe postarat, odkázáni na pomoc druhých. Čím dál více rodin tuto situaci prožívá. Je to daň za to, že žijeme v době, kdy medicína řeší i dříve neřešitelné potíže, a tudíž se dožíváme vysokého věku.
„Přežil jsem tři infarkty. Tedy, lékaři mě zachránili. Mám tolik zdravotních obtíží, že z hlediska přírody by bylo naprosto normální, kdybych už tady nebyl. Jenže lékaři mě zachraňují dál, pořád dokola. Donedávna jsem to bral tak, že je to fajn. Poslední roky mám pocit, že to není správné. Vždy, když se mi přitíží, přijede sanitka, v nemocnici do mě něco napumpují hadičkami, takzvaně mě zachrání a zase mě odlifrují zpět domů. Jak dlouho to bude trvat? Má to vůbec smysl? Můj život stejně spočívá už jen v tom, že ležím a poslouchám rádio. Protože už téměř nevidím, tak nemůžu ani číst,“ vypráví třiadevadesátiletý Jan z Ostravska. Má rodinu, která se o něj stará. Žijí v rodinném domě, takže je mu k dispozici dcera, tchán, vnučka, její muž. Jan vlastně žije tak, jak by mělo být přirozené. Přesto není spokojen a velmi často říká větu: „Jsem vám jen na obtíž.“
Když brněnská Mendelova univerzita dělala průzkum mezi českými senioři na téma, co je je jejich největší přání, jasně z něj vyplynulo: Být co nejdéle v takovém stavu, abychom zvládali život bez pomoci druhých. „Potvrdilo se, že senioři si ze všeho nejvíce přejí soběstačnost,“ uvedla jedna z autorek průzkumu Lea Kubíčková.
„Větou ‚Nechci být nikomu na obtíž‘ lidé zahánějí strach ze stárnutí. Jenže, samozřejmě, že budeme na obtíž. Naučili jsme děti, že my jsme tady pro ně, ne ony pro nás. Každou námahu považují za křivdu, zvykly si na mamahotely. Můžeme čekat, že se o nás nepostarají, protože je to nikdo neučí,“ říká psycholog Jeroným Klimeš. V jednom z rozhovorů uvedl, že svým dětem říká: „Doufám, že se postaráte o mámu, až bude stará.“ Otázkou je, kolik lidí něco takového dětem od malička říká.
„Lidé si zvykli uvažovat tak, že jejich děti nejsou povinny se o ně ve stáří postarat. Nespoléhají na ně. Roli v tom hraje i to, že ne každému práce či soukromí umožňuje, aby si staré rodiče vzal domů nebo se o ně kompletně sám staral,“ uvedl Jiří Juda z organizace Maltézská pomoc, která poskytuje služby seniorům v domácnostech. Dělala průzkum, ze kterého vyplynulo, že zhruba polovina Čechů neplánuje, že se postará doma o své rodiče, až budou nemocní, staří, nemohoucí. Řešení vidí v domovech pro seniory, v různých terénních a asistenčních službách. Všechny průzkumy na toto témě potvrdily totéž: Neschopnost být soběstačný je největší strašák nejen pro seniory, ale i pro jejich příbuzné. Je to jeden z výrazných rysů doby, ve které žijeme. Přirozené soužití generací, kdy se ti mladší postarají o nejstarší až do jejich konce, se stalo výjimečným modelem, protože současný styl života velmi často lidem neumožňuje, aby svým starým příbuzným poskytli potřebnou péči.
„Byli jsme před zásadním rozhodnutím. Maminka přestala chodit, navíc se u ní rozjíždí psychické onemocnění. Obáváme se, že časem bude dementní, lékaři nám to už víceméně potvrdili. Žijeme v Praze, ona v Ostravě. Měli jsme ji přestěhovat k nám? Máme dvoupokojový byt v paneláku. Manžel má pár let do penze, já také. Ani jeden z nás si nemůže dovolit přestat pracovat. Na placení služeb pro maminku nemáme dost peněz. V domovech pro seniory není místo. Jezdila jsem za ní, střídala jsem se se sestřenicí, ale bylo to neúnosně náročné. Nakonec nám hodně pomohla praktická lékařka a tlačila na přijetí maminky do domova. Takže se to podařilo. Často za ní jezdím, ale v posledních týdnech se stává, že máma už párkrát nepoznala. Zároveň mi několikrát řekla, že tam nechce být, a ptala se mě, kde je. Je zmatená, nešťastná. Trápím se pocitem, že jsem ji tam takzvaně odložila, že jsem se o ni nebyla schopna se postarat. Protože máma se o své rodiče starala až do jejich smrti. Měla je blízko, na čas se k nim dokonce nastěhovala, udělala pro ně první poslední,“ vypráví sedmapadesátiletá Helena z Prahy.
„Z našich průzkumů vyplynulo, že nejčastějším pečujícím o nesoběstačného staršího člověka je žena, které je kolem šestapadesáti let. Tyto ženy jsou velmi často vyčerpané, protože vedle této péče ještě chodí do zaměstnání. Je to skutečně velmi závažný problém,“ uvedla gerontoložka Iva Holmerová. „Na druhé straně je smutné, pokud tyto případy lidé berou tak, že jde o něco nepříjemného, něco, co je na obtíž. Jen si uvědomme, kolik pro mnohé rodiny právě babičky a dědové udělali, když ještě byli při síle. Jak pomáhali hlídat vnoučata, jak přilepšovali mladým. Vždyť oni se taky starali, pečovali,“ připomíná.
Jedná se o problém, který v následujících letech bude ještě výraznější. Zdravotní obtíže, na které lidé dříve běžně umírali, jsou nyní často považovány za zanedbatelné a lékaři dokáží věk pacientů výrazně prodlužovat. Výsledkem je, že žijeme v době naprostého paradoxu: Chceme žít co nejdéle a zároveň nebýt nikomu takzvaně na obtíž. Jenže to je nesplnitelné přání.