Váhám, zda otevřít své srdce,
zdráhám se psát, co nesu trpce,
nevím, zda se to vůbec hodí
sdílet, co mému nitru škodí.
Bloudím v mlhách osamění,
loudím po něčem co není,
věřím, že až čas zahojí
rány, kterých se duše bojí.
Padám z nekonečné výše,
strádám v hloubi temné chýše,
hledám v dálce světla tóny,
slyším jen kostelní zvony.
Vypsat se chci z teskné chvíle
vyspat a už v příštím díle
zazní veselejší tóny
přece silnější jsou ONY!