Když oči pláčou slzy deště,
když náruč prázdnou máš a stáří přijmout nechceš ještě,
když prosíš,slibuješ,zaklínáš,
život,lásku i bolest proklínáš.
Když vlasy stříbrem kvetou a oči ztrácí jas,
když události se ti pletou a zhrubl kdysi jasný hlas,
když mladost odešla a divná pachuť zbývá,
pak prvně pochopíš,že stáří na tě kývá.
Když touhu běžet ranní rosou v sobě stále máš,
když na babiččinu náruč s dojetím vzpomínáš,
když mladou lásku v bílé krajce znovu bys potkat chtěl,
jak to bylo dávno,to už jsi zapomněl.
Když cítíš v sobě žár,tu vášeň první noci,
chceš vesmír zastavit,aby jen milování mělo tě v moci,
když dál tvé tělo touží,ten pocit stále znáš,
a srdce plné touhy,za vrásky schováváš.....
Pak náhle dojdeš k poznání,že stáří je jako malá klec ptačí,
ty chceš dál tančit,zpívat,prostě žít.
Ale ta malá klec tě k zemi tlačí...
