Žižkovská kina

Vaše povídání je mi blízké a něco z toho si pamatuji. Chodili jsme do kina Vzlet ve Vršovicích , zážitky byly nezapomenutelné a ještě cítím chuť eskyma na jazyku,

Dříve jsem do kina chodila ráda. Vzpomínám na Kino 64 u Hradeb. škoda,že se nedochovalo. A s rodiči jsme chodili do kina Aero.Byly doby,kdy jsem bývala pravidelným návštěvníkem kin. Teď do kina nechodím. Nemám ráda ta veliká a neosobní kina typu Multiplex nebo jak se to správně nazývá. Přijdou mi velice neosobní.

Do kina jsem jako dítě chodila vzácně, ale ráda. Bylo to kulturní zařízení. Když se objevily širokoúhlé filmy, bylo to nádherné podívání. To jsme ještě ani neměli televizi. Situaci, jaká bývala v Praze, neznám. Vzpomínám si jen na otřesný případ vraha - promítače v kině Metro na Národní. Dnes do kina v Praze nechodím vůbec. Současná kina mě nelákají, i kdyby promítala vesmír.

Do Domoviny jsem chodila jako dítě. Bydleli jsme Na Maninách. Míša, Eskymo, Polárka – zpočátku je nosili prodavači na tácech zavěšených na krku, později je prodávali v bufetu. Chodili jsme také do Oka na Letnou a do legendárního Illusionu na Vinohrady.

Moje babička byla uvaděčkou v kině Oko v Chomutově, kde jsme my, pražské děti, trávily prázdniny. V šedesátých letech se většinou promítaly filmy historické nebo válečné. Babička jako morální autorita stála za mnou a v případě nevhodného záběru milostného či bojového se připlížila a zezadu mi zakryla oči. Od té doby mám sice mezery ve znalostech světové kinematografie, ale na tato kina s úžasnou atmosférou nedám dopustit a stále je vyhledávám. Naštěstí jich pár zůstalo nejen v malých městech, ale i v Praze. Multiplexy s popcornem a decibely ze všech stran přenechám jiným náturám.