Ivana a Radim se společně scházejí, když má někdo z nich narozeniny. Vídají se při rodinných oslavách. Často si jen tak zatelefonují, zeptají se, jak se kdo má, co nového. Nedávno si spolu vyšli do divadla. Lidé, kteří je znají jen letmo, by nevěřili, že jde o pár, který se před pěti lety rozvedl. Stále si povídají, chovají se jeden k druhému pozorně. Působí sehraněji než mnohé manželské páry.
Jejich dcery i další příbuzní dodnes nechápou, proč se vlastně rozvedli.
Radim vysvětluje: „Nechci mluvit za Ivanu, ale já měl prostě pocit, že společně jeden druhému škodíme. Čím více jsme spolu byli, tím více jsme cítili, že chceme být každý jinde. Těžko to popsat. Nebyly to ani hádky, ani nenávist. Spíše nějaké nutkání, jistota, že chceme žít jinak, od sebe.“
Ivana s ním souhlasí: „Také mám pocit, že je těžké to vysvětlit a hlavně, nikomu do toho nic není. My se tak rozhodli. V mém případě v tom nebyl nikdo jiný, u Radima si myslím, že zpočátku někoho měl, ale pak se stejně rozhodl, že chce žít sám. Já sice poté jednu známost navázala, ale bylo to krátké a také jsme zjistila, že je mi lépe samotné. My se s Radimem známe od vysoké školy, byli jsme spolu pořád, opravdu jsme cítili, že chceme v životě zkusit žít i jinak.“
Rozvedli se, když se jim blížila šedesátka. Byli slušně finančně zabezpečení. Prodali velký byt, pořídili si každý menší. Chatu si nechala Ivana, ale Radim tam jezdí a společně tam bývají s vnoučaty. Idyla? Ukázka toho, že rozumní lidé se rozumně rozvedou? Nebo ukázka unáhlenosti, zbytečného krachu manželství, které vlastně fungovalo? Každý si na to může udělat úplně jiný názor.
Psychologové však říkají, že právě dlouholetá manželství velmi často končí takzvaně slušným, klidným rozvodem, po kterém lidé zůstanou přáteli. Jde o případy, kdy jsou už děti dospělé, mají své životy, lidé nemají finanční závazky. Je rozdíl, když jde o rozvod, po kterém zůstane žena sama s dětmi a muž si najde novou ženu a oběma je přes třicet a když jde o rozvod, kdy se dva šedesátiletí lidé rozhodnou, že zbytek života chtějí prožít každý jinak, bez toho druhého.
„Lidé ve vyšším věku poměrně často zjistí, že mají o životě jiné představy, že každý chce život v penzi trávit jinak,“ podotýká psychiatrička Tamara Tošnerová. „Vím o případech, kdy bez ohledu na úřední papír poté přátelský vztah bývalých manželů trvá a kontakty mezi nimi zůstávají. Zejména pokud jde o páry, které mají širší rodinu, bývá zvykem, že se scházejí při rodinných sešlostech,“ říká.
Lidé přestali rozvod ve vyšším věku považovat za něco výjimečného, jenže to přináší nemilý jev. A to menší příjmy. No ano, když se dají dohromady dvě penze, může to být příjemný život. Z jedné se zaplatí náklady na bydlení, z druhé se žije. Jenže když zůstane sama žena s malou penzí a její velkou část dá na nájemné a služby spojené s bydlením, na životní radosti jí moc nezbývá.
Pokud se takto osvobodí žena od muže, který byl protiva nebo ji dokonce týral, mnohdy říká, že raději vyjde s málem, ale je ráda, že má klid a pěkný život. Ovšem pokud se do takové situace dostane žena, která byla zvyklá na vyšší životní úroveň, může být zaskočena. Přiznává to například jednašedesátiletá Veronika z jižní Moravy: „Rozvedli jsme se po padesátce. Děti se odstěhovaly, my oba cítili, že chceme žít jinak. Muž měl své přátele, sporty, práci. Já svoje kamarády, své koníčky. Neměli jsme už nic společného a dost jsme si lezli na nervy. Po rozvodu se náš vztah zlepšil. Manžel mi klidně přijde pomoct, když doma něco nezvládám. Nedávno mi přijel posekat zahradu, připravit dříví. Poseděli jsme, uvařila jsem, popili jsme. Je nám fajn spolu, protože víme, že máme každý svůj život. Ale finančně jsem na tom hůř. Nechal mi domek, ale utáhnout ho je pro mě těžké, i když mi děti pomáhají.“
Psychologové mají pro tyto případy název přátelské rozvody. Jedni je považují za velmi obdivuhodné, jiní naopak za zbytečné. „Dříve lidé brali manželství jako slib, který je třeba dodržet. Nyní se často rozpadají i taková manželství, která vůbec nejsou špatná, která by třeba dříve lidé považovali za povedená. Lidé je přestali brát jako slib, mnohdy si myslí, že manželství končí, když vymizí prvotní zamilovanost, láska. Na druhé straně se nyní lidé dožívají mnohem vyššího věku než dříve, takže je otázkou, zda je možné trávit s někým šedesát a více let. Dříve lidé umírali dříve, tudíž ani manželství netrvala tak dlouhou dobu,“ uvedla psycholožka Jiřina Prekopová.
Je to tak, lidé už od vyššího věku velmi často neočekávají jen klid a sterotyp, ale naopak doufají, že
prožijí něco nového. Právě s tím rozvody souvisí. A pokud jde o ty přátelské, vlastně se tím jen potvrzuje, že se nejedná o rozvody z nutnosti, které jsou vysvobozením z utrpení. Jsou spíše dohodou, pokusem o zajímavější život. A o výsledku toho pokusu se pak bývalí manželé často informují. Protože zůstali kamarády, přáteli, i když to mnohdy jejich příbuzní a známí nechápou. Ale ono to opravdu možné je.