V pekle bylo rušno. Dokonce velmi rušno. Lucifer se zlobil. Řádil, řval, kolem něho lítaly blesky a mraky dýmu. Jajdin, malý čert, co ještě chodí do poslední třídy čertí školy, se provinile krčil před jeho křeslem, ostatní čerti se schovávali do všech koutů, aby i na ně nějakou náhodou nedopadly střípky Luciferova hněvu.
"Už jsem tě varoval tolikrát! Vypadni z pekla, tady nemáš co dělat. Mazej mezi lidi, a až napravíš svůj skutek, budeš se moci vrátit!"
Rozzlobený Lucifer popadl do ruky staré počítadlo. Bylo takové neobvyklé. Uprostřed dřevěného rámu jeden drát, na něm tři kuličky. Lucifer jedním hrknutím nastavil kuličky do prostředka drátu a odhodil na polici. Pak znovu zadupal, mávl rukou a fjú, větrný vír se obtočil kolem Jajdina a ten v něm zmizel. Vichr ho unášel na lidský svět, za ním se nesla poslední Luciferova slova.
"Nezapomeň, máš jen jeden den a tři pokusy!“
......................................................................
Z čistého modrého nebe nad zelenou loukou náhle zahřmělo. Něco zasvištělo vzduchem a spadlo do tůně potoka. Voda vysoko vystříkla, na břeh narazila velká vlna a vyhodila na něj několik stříbrných rybek.
Vodník Bublinka leknutím poposkočil a rozhlédl se kolem sebe. Z rákosí vyběhla víla Amálka a polekaně se obrátila k vodníkovi.
"Co to bylo? Není přece čas bouřek!"
Vodník jen pokrčil rameny a už se chystal skočit do potoka, aby se podíval, co to v něm zmizelo. Ale ve vodě to opět zavřelo. Z tůně se něco začalo nořit. Černé kudrny, černá ruka, dlouhý ocas ...
"To je čert," vypískla Amálka a rozesmála se. "K nám do potoka spadl čert!"
Opravdu. Z tůně na břeh vylézá malý čert. Celý promáčený si sedl pod vrbu, vyždímal z ocasu vodu, oklepal se a kýchl.
"Dobrý den," pozdravil vílu a vodníka a omluvně řekl: "Já jsem nevybral zatáčku, moc mi to lítání prostorem ještě nejde."
Bublinka jen v úžasu zavrtěl hlavou.
"Čert, a u nás v potoce! Co tady, prosím tě, děláš?“
"Já jsem tady za trest,“ přiznal Jajdin a stydlivě sklopil oči.
"Za trest?“ podivila se Amálka. „Co jsi tak strašného provedl?“
„Byli jsme na výletě, na jarmarku, a tam se ztratila taková malá holčička,“ přiznával potichu Jajdin. „Plakala, tak jsem jí pomohl najít maminku. Lucifer se to dozvěděl a strašně se na mne rozzlobil."
“Hm, no jo,“ přikývl vodník, „to byl dobrý skutek a čerti dobré skutky dělat nemají. Ale zase to přece není tak strašné, aby tě kvůli tomu vyhodil z pekla!“
"Když já jsem ještě,“ váhavě pokračoval čert, „ještě jsem dal jednomu klukovi penízek, aby mohl na houpačku. On mu je sebral takový jeden velký uličník, a navíc se mu za to posmíval. A tomu darebovi jsem pak podrazil nohy a on spadl do kaluže.....“
"Aha, ale to jsi přece potrestal zlý skutek, tak proč se na tebe Lucifer zlobí?“ ptal se dál Bublinka.
"Protože ta voda byla blátivá a vystříkla přímo na jednu malou holčičku. Měla takové krásné bílé šatičky, a na hlavě černé kudrlinky, jako já, jenom delší. Moc se mi líbila. Já jsem tu vodu poslal zpátky do tý louže. Aby ji neušpinila, víš?“ vysvětloval dál Jajdin, poškrabal se mezi kudrnami na hlavě a zesmutněl. „Teď musím udělat zlý skutek, aspoň jeden jediný, abych se mohl vrátit domů, do pekla. Mám na to tři pokusy a jeden den. A pokud se mi to nepodaří, zůstanu za trest tady na zemi!“
Vodník i víla se na sebe polekaně podívali. Budou mít u potoka čerta? Ach jemine, to snad ne, co teď?
...............................................................................
Po krásném dni přišel večer, pak temná noc a nakonec tu opět bylo ráno. Někde v nedaleké vsi zakokrhal kohout, za vrcholkem kopce opět vykouklo sluníčko. Pod bukem, rostoucím kousek od potoka, se zachvěla kupička suchého listí. To se probudil malý čert Jajdin, který se do ní včera zahrabal ke spánku. Teď se posadil, trochu se oklepal, aby z něho opadalo listí, a zvědavě se rozhlédl. Včera byl z toho všeho už moc unavený. Bylo toho prostě moc, Luciferův hněv a křik, následný trest i pád do potoka. Teď mu ale bylo smutno a stýskalo se mu po pekelných kamarádech.
„Kdyby tady byl aspoň Darebník,“ vzpomněl si na svého nejlepšího kamaráda a zesmutněl ještě víc. „Má vždycky tolik nápadů, určitě by přišel na to, co bych měl komu provést, abych se mohl vrátit domů!“
V trávě podél pěšiny kvetla žlutá sluníčka pampelišek a mezi nimi bíle svítily skromné sedmikrásky. Mladé listí stromů a keřů mělo svěží zelenou barvu. Odevšad se ozýval zpěv ptáků, bzučení včel, tiché bublání nedalekého potoka. Krajinou vál mírný jarní větřík a přinášel s sebou neznámé vůně. Jajdin začichal. Z pekla byl zvyklý na jiné pachy, tyhle neznal a nedokázal zařadit.
„Co to je za smrady?“ dumal nahlas a vzápětí leknutím poposkočil. Přímo za jeho zády se rozkřikl hlučný hlas.
„Jaké smrady, copak šeřík smrdí? Nebo třeba květy akátu?“
Vodník Bublinka seděl na vrbě a mračil se. Zatrápený čert. Spadne si úplně nečekaně přímo do tůně, vyplaší ryby, jeho i vílu Amálku, a ještě se mu něco nezdá? Prý smrady!
„Pane vodníku, nezlobte se,“ omlouval se polekaně Jajdin, „u nás v pekle takový příjemný smrádek….,“ zarazil se, protože nechtěl vodníka zase rozzlobit a nevěděl, jak pojmenovat to, co ho šimralo v nose.
„Vůně,“ pomohl mu Bublinka. „Smrad smrdí, tohle voní!“ a pak se sám zhluboka nadechl a chtěl pokračovat v poučování. Náhle ale zmlkl a ostražitě se rozhlédl po okolí.
„Honem se schovej,“ sykl šeptem a sám se pak neslyšně ponořil do tůně. Ani kapička vody při tom nevystříkla. Jajdin také nemeškal. Skočil za rozkvetlé akátové houští a přikrčil se. Z dálky bylo slyšet smích a nějaké hlasy. Po pěšině někdo přichází.
Jajdin opatrně povystrčil hlavu. Co se to tam děje?
Na cestičce podél potoka se objevila skupinka dětí. Na zádech mají školní batohy a vesele si povídají.
Jedna dívka s dlouhými copy právě sundává ze zad školní batoh a něco v něm hledá.
„Chceš?“ a natáhla ruku chlapci, který šel vedle ní.
„Jab´ko?“ ošklíbl se kluk. Pak děvče zatahal za cop a ještě do ní schválně strčil. Ta to nečekala. Bota ji podklouzla na vlhké trávě a už padá přímo do trnitého keře.
Jajdin bez rozmýšlení luskl prsty a něco zamumlal. Na několika větvích okamžitě zmizely trny a větve zapružily. Dívka do nich dopadla, větvoví ji pohoupalo a pak jemně vrátilo na pěšinu.
„Tý jo,“ zalíbilo se to jiné dívce, „Zuzko, zhoupla ses jak na houpačce. Nepíchalo tě to?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou Zuzka. „Ale měli bychom už jít, nebo přijdeme pozdě do školy!“ a první se rozběhla dál po pěšině, ostatní děti hned za ní. Jajdin vylezl na pěšinu a s úžasem se za nimi díval. Vodník Bublinka teď také vylezl na břeh a zasmál se.
„Uletěly ti včely? Proč máš otevřenou pusu?“
„To je ona!“
„Kdo ona? Co to blábolíš?“
„No přece ta holčička! Co měla ty bílé šaty! Jak jsem vrátil bláto do louže. Jenom dnes měla jinak učesané vlasy!“
„Myslíš Zuzanku,“ pochopil vodník. „To je moc hodná holka. Za to ten Tonda, to je uličník. Každou chvíli někomu něco provede, vždyť jsi to viděl dnes sám. Toho jsi měl potrestat!“
„Hmm,“ protáhl čert. „Když mě to nenapadlo. Už jsem mohl jít domů. Jenomže to by Zuzanka padla do trnů a byla by moc poškrábaná. A já ještě neumím udělat rychle dvě kouzla najednou, zachránit Zuzku i potrestat Tondu.“
Zamyšleně se díval směrem, kudy zmizely děti.
„Víš, Bublinko, mně to nevadí. Vymyslím něco příště. Hlavně, když se Zuzance nic nestalo,“ a spokojeně se usmál.
………………………………………
V pekle na polici něco zahrkalo. Jedna z kuliček na počítadle se rozsvítila, zezelenala a pak se sama pomalu, pomaloučku posunula k jedné straně. Lucifer se po ní kouknul a zamračil se.
……………………………………...
„Brum, brum,“ ozval se najednou hlasité zabručení. A pak ještě jednou a hlasitěji.
„Brum, brumburumbum.“
„Proč zase plašíš ryby?“ zamračil na Jajdina vodník.
„Já za to nemůžu,“ bránil se rozpačitě čert, „já mám hlad!“ a pohladil si břicho.
„Tak tu už nedělej randál a pojď se najíst,“ řekl Bublinka, skočil do potoka a ponořil se. Když se opět ukázal nad hladinou, držel v rukou dva talíře. Na jednom byla pečená ryba, chléb a salát z různých bylinek, na druhém buchty. Podal oba čertovi.
„Na, najez se, Ty buchty jsou makové, pekla je Amálka. Já je mám moc rád."
„Díky,“ vydechl Jajdin, když mu za chvíli podával prázdný talíř zpět.
„Mňam, bylo to moc dobré!“ a ještě jednou se mlsně olízl. „V pekle nám vaří Luciferka, a někdy se to ani nedá jíst. Bývá to všechno připálené, rozvařené nebo zase nedopečené.“
Bublinka kývl hlavou a malinko se pousmál. Bylo mu čerta trochu líto.
„Bublinko,“ začal ostýchavě čert a z rozpaků přešlápl z nohy na nohu. „Bublinko, ta holčička, Zuzanka, ona tudy chodí každý den?“
„No, každé ráno tudy chodí děti do školy,“ odpověděl vodník. „Mají to tudy nejblíž. Ale odpoledne se občas vrací jinudy. Jde s kamarádkami kolem lesa, nebo to obcházejí kolem mlýna, jak se jim chce. A nevrť se furt. Jdou mi z tebe oči šejdrem!“
Chvíli bylo ticho. Vodník úkosem pozoroval čerta a pak se malinko usmál.
„Ona se ti líbí, Zuzanka, že? Jenomže to máš smůlu. Zuzka miluje kočky a uznej, do malé pěkné kočičky máš ty hodně daleko. No, a navíc je opravdu moc hodná, nikdy nikomu neubližuje. Takže se ani v pele nepotkáte.“
„Já vím,“ smutně povzdychl čert a znovu se zavrtěl. „Tak já tady budu čekat, jestli se ona bude …, totiž ten kluk Tonda, jestli se tudy bude vracet ze školy. A pokud bude zase zlobit, tak uvidíme...“
…………………………………….
Celý den Jajdin trávil u potoka. Pomohl víle trhat bylinky a opravil jí střechu na rákosovém domečku, vodníkovi přivalil z lesa velký balvan na opravu hráze. Dostal za to k obědu bramborovou polévku a opět mu moc chutnalo. Pak si chvíli pospal na sluníčku a bránil se Amálce, která o něj měla strach.
„Nesmíš spát na sluníčku, dostaneš úpal,“ vysvětlovala mu marně.
„Copak jsi zapomněla, že jsem čert?“ chechtal se Jajdin, „já přece úpal nemůžu dostat, to spíše by mi cvakaly zuby zimou ve stínu!“
Tak si spolu povídali, smáli se a víla Jajdinovi neustále nosila různé dobroty.
Konečně přišlo odpoledne a čas, kdy se děti vracely obvykle ze školy. Jajdin si zase přidřepl za akátový keř a trpělivě vyčkával. Půjdou Zuzka a Tonda domů zase touto cestou? Už slyší nějaké hlasy. Ano, některé děti se vrací tudy, ale je mezi nimi i Zuzka a Tonda? Protože musí přece kluka potrestat za všechny ty neplechy, které vyvádí. Aby se mohl vrátit domů, do pekla. Tam, kde to zná a kde má kamarády!
Děti se už objevily na pěšině. Jdou všechny v jednou hloučku a živě si povídají, jen Tonda jde osamoceně poslední. Mračí se a kope před sebou malý kamínek.
„Takové malé koťátko to bylo,“ vysvětluje Zuzka zrovna jedné kamarádce. „Moc jsem si ho chtěla vzít domů, ale nešlo to. Ztratilo se jedné babičce a ona ho pořád hledala. Byla moc ráda, že jsme jí ho vrátili.“
„To Tonda mu přivázal tu plechovku na ocásek?“ zajímala se holčička ve žlutém svetříku.
„Já nevím,“ pokrčila Zuzka rameny. „Ale koťátko bylo moc vyděšené, bálo se, jak to za ním rachotilo, a tak utíkalo až k nám, na náš dvůr.“
Skupina dětí je už v úrovni akátového keře.
„Zuzko, nechceš se zase pohoupat?“ obrátila se k ní se smíchem jedna z dívek.
Zuzka se usmála a zastavila se.
„Akáty krásně voní,“ a pak se zájmem pozorovala hemžení včel na květech. Tonda se po ní pohrdavě podíval a schválně kopl kamínek jejím směrem. Ťuk, dopadl Zuzce kamínek na kotník.
„Au,“ lekla Zuzka. „Co to bylo?“
„Asi tě štípla včela,“ odsekl jí chlapec a nakopl druhý kamínek.
Čert za keřem něco zabrumlal. Kamínek změnil směr, narazil na jednu větev, odrazil se a klepl Tondu do kolena. Kluk poposkočil. Pak se rozhlédl, naštvaně popadl opodál ležící klacek a začal jím do křoví mlátit. Pichlavé akátové větve se rozkymácely, do vzduchu se začala rychle šířit pronikavá vůně pomlácených, potrhaných květů a bzukot vyplašených včel. Klukovi se to líbilo. Tloukl do keře čím dál víc, nedbal, že Zuzanka na něj křičí.
„Tondo, Tondo, nech toho, podívej, ničíš ty krásné kytičky!“
Snažila se mu v ničení zabránit, volala na něj, tahala ho za rukáv, ale marně. Uličník dál buší klackem do větví, na pěšinu padají zbytky bílých květů.
Náhle se při dalším úderu klacek o něco zachytl. Kluk ztratil rovnováhu a spadl přímo do keře.
„Jau, jau,“ vykřikl. Okamžitě klacek pustil a snažil se vymotat. Jenže rozkmitané větve ho nechtěly pustit. Jako by ho mezi sebe samy přitahovaly, omotávaly se mu kolem holých paží a nohou, trny ho píchaly, větve šlehaly. Když se mu konečně podařilo z nich vymotat, stál na cestičce celý podrápaný, tričko roztržené, v očích mu stály slzy.
…………………………………….
Na pekelném počítadle nastal konečně pohyb. Druhá kulička se rozkmitala, zezelenala a zakutálela se k té první. Chvíli po ní se pohnula i poslední třetí. Zazářila jasnou červení a váhavě se vydala na druhou stranu počítadla.
………………………………………..
Děti zaskočeně stály na pěšině. Zuzka už už otvírala pusu a chtěla začít kluka hubovat, ale když viděla, jak Tonda vypadá, zmlkla.
„Moc to bolí? Pojď honem, naše máma ti to ošetří!“
Děti se rozběhly směrem k vesnici. Když zmizely, Jajdin vylezl z poza keře a upřeně se díval za nimi.
„To jsi udělal ty?“ zeptala se zelená žabka, sedící na vrbě.
„Nemluvím se žábama,“ odfrkl čert.
„No, aby se ti něco nestalo, nějak ti narostl hřebínek,“ odsekla žába a třikrát poposkočila. Místo žáby seděl na vrbě Bublinka.
„Co jsi tak nabručený? Přece jsi potrestal toho darebu, můžeš se vrátit domů!“
„Já vím,“ odpověděl smutně Jajdin. „Už půjdu! Pozdravuj ode mne Amálku, že mi ty její buchty moc chutnaly. A tobě také děkuji, byl´s na mne moc hodný.“
Ještě jednou se lítostivě podíval směrem, kde zmizela Zuzanka, pak se zatočil dokolečka, na místě se zvedl prach a čert zmizel.
………………………….
„Jajdine, Jajdine,“ blýskal rozzlobeně Lucifer očima, “tak konečně uděláš něco pořádného a hned si to zkazíš. Copak čerti děkují za nějakou prokázanou službu?“
„Když já, když oni na mne byli tak hodní,“ špitl Jajdin a snažil se nedýchat moc zhluboka.
„Co se tak kroutíš,“ zahřměl Lucifer, „himllaudon, vrtíš se jak princezna, copak takhle stojí čert?“
„Já jinak nemůžu,“ vyhrkl Jajdin, „my tady v pekle máme takový smrad! Tam nahoře na zemi to tak krásně voní. Lucifere, já nechci být v pekle!“
Poprvé v historii pekla se stalo, že Lucifer ztratil řeč. Pak pomalu natáhl paži, ukázal na vrata a zahřměl:
„Marš! Za trest budeš kocourem!“
…………………………………………..
Z čistého nebe nad potokem zahřmělo. Bublinka k ní zvedl oči a pak se s očekáváním zahleděl na potok. Ale nic se nestalo. Hladina vody byla klidná. Tak se znovu usadil na vrbě a poslouchal koncert žab.
„Zuzko, Zuzanko, pojď už domů,“ zavolala maminka. „Za chvíli se bude stmívat!“
„Už jdu, maminko!“
Děvče se rozběhlo, ale hned zase zastavilo. Na chodníku se motal malý černý kocourek a nešťastným mňoukáním prosil o pomoc.
„Ty jsi krásný,“ Zuzka kotě vzala do náruče. „Ty jsi se ztratil? Můžeš zůstat u nás, maminka mi to určitě dovolí! Jsi celý černý, budu ti říkat Čert!“
A tak Jajdin zůstal u Zuzanky. Má se u ní moc dobře. Zuzka mu udělala hezký pelíšek, hraje si s ním a jeho miska je pořád plná různých kočičích dobrot. Jenom Zuzčina maminka se občas diví, jak je to možné, že jí mizí makové koláče, které zrovna uklidila do komory.
„To tedy nechápu. Vždyť tam nikdo nebyl, ani myši tam nejsou. On je tam náš Čert nepustí, pořád hlídá u okýnka.“
....................................................................
Tuhle pohádku jsem psala extra pro Zuzanu P. Snad se jí líbila. Zuzko, ještě jednou všechno nejlepší :-)
Ilustrace: Rozálka Kubištová
foto: Marcela P. - kocour Čert
Pomáhali s tiskem: Eva Mužíková, Jaroslav Polčák a Kristýna Šopíková
