Osmašedesátiletý Petr ovdověl před pěti lety. S manželkou předtím prožil několik roků náročného boje s rakovinou a poté, co zemřela, byl přesvědčen, že už navždy bude žít sám. Jenže časem mu jeho způsob života přestal vyhovovat. „Já totiž nežil. V práci jsem už jen čekal, až půjdu do penze. Nebavilo mě to ani v zaměstnání, ani doma. Neměl jsem koníčky, ztratil jsem známé. Veškeré společenské kontakty totiž zabezpečovala žena. Ona organizovala dovolené, zvala kamarády na výlety, koupila lístky do divadla. Já se vezl. Když odcházela, řekla mi v nemocnici, že by si přála, abych nezůstal sám, že jsem typ, který potřebuje veselou druhou polovičku. Znala mě výborně, myslela to dobře a já až po letech zjistil, že měla pravdu. Stal se ze mě osamělý unuděný bručoun, který o sebe přestával dbát,“ říká Petr.
Možnost, že by do svého života pustil další ženu, mu postupně přestala připadat jako sci-fi. Naopak. Velmi rád by se seznámil s nějakou dámou, se kterou by šel do kina, na výlet a podobně. Jenže neví jak a kde. „V mém věku přece nemůžu oslovit ženu na ulici. Nemám přátele, kteří by mě s někým seznámili. A podávat si inzerát mně přijde trapné. I když, už i nad tím uvažuju. Aspoň by mě ty schůzky přinutily vyrazit ven. Jenže se mi nechce podstupovat nějaké trapasy. Vlastně nevím, o čem mluvit, jak se chovat,“ vysvětluje.
Syn mu říká, že by si měl najít ženu, která se o něj postará. Jenže Petr to takto nevidí. Říká, že nechce pečovatelku, ale kamarádku, společnici, důvěrnici. „Mám pračku, umím si uvařit, nepotřebuju ženu, která mě obskakuje a peskuje. Chci rovnocennou společnici, se kterou budu moct něco plánovat, prožívat,“ říká.
„Po partnerském vztahu v seniorském věku mnohdy touží muži častěji než ženy,“ uvedla terapuetka Jana Tamchynová. „Zejména ovdovělí muži se často cítí osamělí, hledají proto důvěrnici, parťačku na povídání si, na procházky. Ne jednorázový flirt natož vztah na jednu noc,“ míní. Podobný názor má více psychologů a lidí, se zabývají problémy seniorského věku. Shodují se v tom, že je velmi zjednodušené myslet si, že většině osaměle žijící starších mužů hledá přítelkyně jen proto, aby o ně takzvaně bylo postaráno. Ono se totiž často říká: Až budeš starý a nemocný, nebude ti mít kdo uvařit ani čaj. Jenže nyní stárne generace mužů, z nichž mnozí nežili život stylem jako Oldřich Nový ve filmu Kristián, kde mu manželka ihned přinesla papučky, jen co vkročil do dveří. Mnozí současní padesátníci či šedesátníci umí vařit, ovládat domácí spotřebiče, často mají na penzi naspořeno, jsou samostatní, zajímají se o svět okolo sebe. To, že ovdovělý či rozvedený muž v seniorském věku je moula, který se o sebe není schopen postarat a dává si inzerát na seznámení výhradně proto, aby mu měl kdo prát ponožky, je naprostý mýtus. Možná dříve částečně platil, nyní jsou ale lidé tak různí a žijí tak různé životy, že je třeba ho odsunout do historie. Naopak mnohé ženy vyššího věku, které zůstaly samy, mají hodně kamarádek a aktivit, takže ani po novém partnerském vážném vztahu netouží. Takzvaně si užívají, že se už nemusí starat o rodinu, o domácnost a vyhovuje jim single život vyplněný spoustou zábavy.
„Problémem, který si ženy velmi často neuvědomují, je to, že muži trpí studem. Trpí jim mnohdy častěji než ženy,“ uvádí psycholog Steven Stosny. „Muži mají zakódováno, že jejich povinností je být výkonní, silní, sebevědomí. Jenže s přibývajícími léty u některých přibývá nejistota a ta se projevuje i tím, že se stydí se seznamovat, protože mají pocit, že nejsou dostatečně dokonalí,“ míní autor knih týkajících se vztahů mezi muži a ženami.
„Nedovedu si představit, že bych se seznámil se nějakou ženou, přestože se cítím osamělý a moc rád bych nějakou zajímavou paní poznal,“ vypráví jednasedmdesátiletý vdovec Stanislav. Říká, že si nikdy moc nevěřil a nepřipadal si atraktivní. Je malé postavy, drobný, má potíže s chůzí. „Která by mě chtěla?“ říká se smíchem. Po nevydařeném vztahu ukončeném rozvodem a pěkném pětiletém manželství, které skončilo tragédii, kdy jeho paní přišla při autonehodě o život, Stanislav žije sám. Jeho jediný kamarád často mluví o tom, že by bylo dobré, kdyby se s někým seznámil. Ale pokaždé, když ho vzal do společnosti, Stanislav mlčel a všem přítomným se jevil jako protiva, který se nebaví. „Já prostě nejsem typ, který by uměl konverzovat, natož někoho bavit, natož abych se nějaké ženě líbil fyzicky. Takže si myslím, že kdybych nějakou pozval na kávu, celou dobu by se těšila, až dopijeme a bude moct zmizet,“ tvrdí.
Podobných nejistých mužů je hodně. Nejistota, stud, podceňování se, to jsou vlastnosti, které prostě lidé mají a je jedno jestli je jim dvacet nebo sedmdesát. Takže až zase někde uslyšíme komentáře spočívající v tvrzení, že staří pánové jsou bručouni, kteří mají rádi klid a pokud hledají ženu, tak jen proto, aby jim měl kdo vyvařovat, nepouštějme si je do hlav. Jsou zjednodušené a nepravdivé. Prostě klišé.
