Když starý muž hledá ženu

Ano, omlouvám se, neumím psát stručně....pana Pátka můžu ujistit, že můj bývalý manžel je vykutálenější než dvě pořádně jak Vy říkáte vyčůrané baby. Ono čím je taky člověk starší, tím méně je schopný i ochotný se přizpůsobovat někomu jinému, novému, zpočátku cizímu. Člověk by hlavně měl umět žít a vydržet sám se sebou. Pak je reálnější šance že někdo bude schopen vydržet ve vztahu s ním....

To se to mluví, dokud je člověk zdravý, soběstačný ........., ale jak píše paní Eva, co je dnes, už nemusí platit zítra.

S manželem jsem se seznámila v pozdějším věku, kdy on ovdověl a nechtěl žít sám.Nehledal jen hospodyňku, ale partnerku. A kdyby nebylo jeho vážné nemoci a pozdějšího skonu, žili bychom spolu v pohodě a lásce. Rádi jsme cestovali, já se naučila pěstovat rostlinky, často jsme chodili do divadel, pak na večeře a žili hezkým životem. Oba jsme se navzájem respektovali a hlavně nesnažili se předělávat jeden druhého.Nebýt internetové seznamky určitě bychom se nemohli poznat.

Příspěvek Evy K. vydá za, nejméně 10 článků na téma, "Když muž v letech hledá ženu", nebo naopak, "Když žena v letech hledá muže". Tento příspěvek má "hlavu i patu", je výstižný a zároveň velmi poučný. Vztah z "vyčůranosti", jedné či druhé strany nikam nevede. Evo díky :-)

Velmi výstižný článek.

Evo, od toho: Taky by lidi měli být soudní ...S tím naprosto souhlasím...

Člověk by měl vždycky tak trošku myslet na to, že to, co dneska platí, se může kdykoli změnit. Proto by měly být vztahy partnerů jaksi vyvážené. Aby se oba podíleli na chodu domácnosti. Aby měli oba svoje přátele a aktivity. Není nic horšího, než zjištění, že po rozvodu nebo úmrtí člověk zůstal jako kůl v plotě. Nemožný, neschopný se s tím vypořádat. Že muž /kterému vše žena zajistila až pod nos/ neumí odhadnout nákup na týden, nedovede zapnout pračku, neuklidí si. Že žena /která byla mužem vedena k tomu, že on se postará, neboť je ona v těchto věcech naprosto nemožná/ není schopna zajistit si sama malíře, zorganizovat si dny podle nových skutečností. Ten, co tady zůstane, žije podle starých zvyklostí, muž má doma binec, žena nevymalováno a co jim jde dobře, utápět se v sebelítosti a křivdách. A pak buď oba křečovitě hledají ne nového partnera, ale někoho, kdo jim vyplní tu mezeru a zajistí to, nač byli zvyklí. A nebo rezignuje dočista a dělá starosti svým dětem. Řekla bych, že když se dva dají dohromady ve věku kolem důchodu, měli by jasně sami pro sebe zvážit, co od toho čekají a říct to na rovinu i druhému. Pokud jeden chce svůj byt pronajímat či mít jej uklizený pro svoje návštěvy a děti a nakvelbovat se k novému partnerovi, neměl by to dělat skrytě, poněvadž až to tomu druhému dojde, že za tou obrovskou láskou, na stará kolena nalezenou, je jen vlastní vypočítavost, pak lítají stromy i třísky. Taky by lidi měli být soudní a nesnažit se druhého převychovávat ku obrazu svému, mít nad ním kontrolu, vnucovat mu svoje zvyklosti, svoje příbuzné, chodit s ním všude, jako by byl nesvéprávný, čekat na něj před prací, chtít s ním sdílet svůj oblíbený sport, na který prostě ten druhý nemá fyzičku ani o něj zájem, zkrátka když se někdo chová ve stylu - přišel jsem tě spasit, podřiď se mi a buď ráda, že jsi měla to terno a potkala mě, který ví, co je pro tebe nejlepší, z toho asi každá velice rychle hledá cestičku ven. Do svého starého zaběhnutého života, kdy jí nikdo nekecá do toho, zda si večer čte nebo jde někam s kámoškou, zda má skříň tady nebo v opačném rohu místnosti, zda si večer pustí rádio nebo televizi. Je to pak rozčarování pro partnera, který se diví, proč vztah skončil. Lidi by si měli ponechat vlastní prostor. Jak v manželství, tak v pozdějších vztazích. Možná ne každý chlap hledá hospodyňku, která mu převrátí bydlení naruby a ne každá žena hledá chlapa, kterého využije jako řidiče a řemeslníka. Lidem by spolu hlavně mělo být fajn a měli by zůstat sami sebou. Jakmile začnu přemýšlet, jak tomu druhému říct, že si něco představuju jinak, aby to vzal a neurazil se, nehádal se, nebyl z toho vyřízený, nevyčítal, neobviňoval.....je něco špatně.

Když jsem zůstala sama, zkusila jsem se podívat na Seznamku na netu. Četla jsem inzeráty mužů a jeden mne zaujal: dotyčný pán měl nejdelší inzerát, ve kterém vypisoval požadavky na svou budoucí ženu: bylo jich tolik, že by musela být víc než světice, ani pověstných "5 P " mu nestačilo. Srdečně jsem se zasmála. A aby to bylo dovršeno, ten pán mi udělal nabídku , že se mu líbím a přidal několik společenských frází. Odepsala jsem , že mne jeho pozornost sice těší, ale bohužel, nejsem schopná všem jeho požadavkům vyhovět, a proto jeho nabídce nevyhovím. Asi se ho to hodně dotklo, že jsem štěstím neomdlela z jeho nabídky a odepsal, že všechno odvolává, že si myslel, že jsem jiná. Jen jsem se usmála.

Ani k stáru ani k stáru ani k stáru, nemám o životě páru, nemám páru, i když jsem hodně sečtělý. Syn mu říká, aby si našel ženu, která by se o něj postarala. Nic proti tomu, ale je on schopen se postarat o tu ženu. Syn mu radí. Tedy se mu plete do života. Ten pán nemá vlastní přání? Můj muž také zemřel na rakovinu. Kdybych si někoho takového našla, tak bychom si vyprávěli o svých zemřelých? Přeji těm pánům hodně úspěchů.

kamaráda bych ráda potkala a i když stále dělám tak se na stará kolena neumím seznámit,no možná se bojím že zase narazím.Eliška