Při vzpomínce na své mládí, člověk mnohdy ani nechce věřit tomu, že takový život mohl prožít jen tak bez jakékoliv újmy na zdraví, bez duševní újmy. Co jsme se s kamarády nadělali lumpáren, které mohly, nebo vlastně byly takového rázu, že opravdu ten Duch svatý, který každého hlídá, tak ten měl asi co dělat, aby takové lotříky, jako jsme byli, uchránil od všeho zlého a nebezpečného.
Vzpomínám, jak jsme asi v šesti letech se sousedovic klukama vlezli do zasetého obilí, které bylo nejméně ještě jednou tak vysoké jako my. Šli jsme stále vpřed a úplně ztratili orientaci, vůbec jsme nikdo nevěděli, kudy kam, nad námi bylo pouze zamračené nebe. Jak jsme tam bloudili, tak na tom nebi se přihnal jakýsi tmavý mrak a začal nám z počátku vyhrožovat tím způsobem, že posílal hromy a blesky. My ovšem nemohli nic dělat, nevěděli jsme kudy kam. A ten potvora mrak, nám dolů poslal nadílku pěkného lijáku. Ani si nedovedete představit jak nám v tom obilí bylo, celí promočení, vystrašení a jak jsme byli ubulení, to nemusím ani popisovat. Když jsme se konečně dostali ven z toho lánu, tak jsme byli zase na úplně jiné straně. Samozřejmě, že doma nás již sháněli. Vzpomínám, jak jsem přišel domů, byl jsem hladový, prochladlý, ale doma mne čekalo úplně jiné přivítání. Dostal jsem páskem naloženo, že si to opravdu pamatuji dodnes.
Jako děti jsme chodili všude, rodiče nás tolik nehlídali jako je to dnes. Všechno jsme snědli, co jsme našli. Třeba luční jahody, neumyté jsme je ládovali do sebe a nic se nám nestalo. Ovoce jsme jedli všechno, chodívali se pást na ostružiny do rokle, na hrachové pole na lusky. Pamatuji, že jsme chodívali bosí, boty byly v létě přepych, a tak každý musel dávat bacha, kam šlape. Někdy se také stalo, že jsem šlápnul na rezavý drát nebo hřebík, ale s tím si poradila babička a její černá mast. Ani se k doktorovi nešlo, za dva tři dni bylo zase dobře. Hra na vojáky ve starých polorozbořených domech, které byly pozůstatkem válečné doby, byl pro nás přímo ráj. Nikdo si neuvědomoval, co vlastně naše hra může přinést, hrozilo těžké zranění, ale to pro nás neplatilo. Když někdo dostal kamenem a padl, tak boj přestal, všichni se seběhli k postiženému, pokud to bylo jenom nějaké banální poranění, dotyčný vypadl ze hry a boj na vojáky pokračoval. Pokud to bylo něco horšího, tak jsme dotyčného dopravili domů a hajdy pryč, aby nám jeho otec nenapráskal. Taky vzpomínám, jak jsme chodívali na propadliny (byly to velikánské díry po důlní činnosti, které byly zaplněny vodou). Na těchto propadlinách bylo nádherné koupání - všichni jsme šli na Adama. Tam jsem se naučil plavat. I v kolektivu takových lotrů se muselo poslouchat. Vždy byl někdo, který byl třeba starší, nebo silnější, dokonce i chytřejší. Ten byl něco jako velitel a vlastně udával, co se bude dělat, kam se půjde, atd.
Jsem opravdu rád, že jsem prožil své mládí tak, jak jsem ho prožil, byly to někdy chvíle těžké a smutné, ale těch veselých, je mnohem víc a ty špatné zastíňují. Dnešní mládež žije jinak, mnoho dětí sedí celé dny u počítače, hrají různé hry, převážně válečné nebo bojové. Vím ale, že dnešní mládež nebude mít pomalu na co vzpomínat. A představte si, že vzpomínky jsou pro život velice důležité. Rád doma vyprávím vnoučatům své vzpomínky, ale při tom vyprávění zjišťuji, že poslouchají i dospělí a jsem velice rád, že je to také baví. Pokud to někdo bude číst a bude se mu to líbit, tak ať to řekne všem. Pokud se to líbit nebude, tak ať si to nechá pro sebe. Děkuji všem za přečtení.
