Pan Květoslav Podsedník, nový učitel matematiky na železniční průmyslovce ve Valticích, stal se sbormistrem svazáckého souboru. Soubor byl zlatým hřebem všech slavnostních akademií pořádaných v kinosále k různým výročím.
Akademie měly pořád stejný průběh. Celý večer zahájil místní bard soudruh Kališ. Užíval archaické výrazy táborových řečníků devatenáctého století a oznamoval všem přítomným, že Sovětský svaz, toť záruka světového míru. Pak následovala vystoupení žáků všech valtických škol, přerušená jenom písní K svátku své mamince kytičku pomněnek dám. Tuhle píseň interpretovalo Kvarteto výbor žen. Bylo zvláštní tím, že je tvořilo pět chlapů! Hrával s nimi na klavír ještě profesor Petr z železniční průmyslovky. Nakonec vystoupil svazácký soubor železniční průmyslovky s písněmi Až se země ze své dráhy vyšine a Viděl jsem námořníka.I rozhodl se nový sbormistr doplnit repertoár písněmi z Podluží. V hodině matematiky prohlásil, že nutně potřebuje harmonikáře.
Student Frantík Mencl zbystřil pozornost. Jinak dobrý student silně pokulhával právě v matematice. Napadlo jej, že by si prospěch v tomto nenáviděném předmětu mohl vylepšit zadní brankou. Chtěl se vetřít do přízně sbormistra v naději, že nedá svým ovečkám zahynouti!
Přihlásil se a prohlásil: ,,Soudruhu profesore, mám doma harmoniku a rok jsem chodil do hudební školy.“
Jednoho večera stanul Fanouš s harmonikou značky Rigoletto na prsou před sbormistrem. Ten mu předává notový záznam písně U Svatobořic v širej kotlině. Interpret nezná pořádně noty a není schopen melodii z listu zahrát. O takového harmonikáře přestal mít sbormistr zájem.
,,Já vám ještě ukážu, vezmu si učitele a všichni budete čumět!“ rozhodl se interpret. Učitele si opravdu našel. Místní varhaník pan Hubáček se za úplatu tohoto úkolu ujal. Za půl roku dokázal žák zahrát stupnice a tři mazurky pro první třídu lidových škol umění.
,,Franc je zle. Jsme součástí hudební školy a musíme zajistit kulturní vložku při besedě o Jugoslávii. Jsme totiž opět s Titem kamarádi,“ ohlásil varhaník. Frantík pak řekl: ,,No dobrá, bude to jistě někde v salonku a já tam zahraju ty tři mazurky.“ Dlouho byl klid.
Jednoho dne zastavil Fanouše na chodbě učitel Podsedník. Prohlásil: ,,Jsem rád, že na sobě pracujete. Děláte prý ve hře veliké pokroky. Jste dokonce na plakátě!“ A v rukou pedagoga se objevil tištěný plakát ke slavnostní akademii místních škol k výročí Vítězného února. Na plakátě bylo uvedeno číslo František Mencl – akordeon!
Toho večera sedí Fanouš za plentou a srdce má v kalhotách. Vystupuje po produkci Kvarteta výboru žen. Třes z vystoupení se mění najednou v náznak srdečního infarktu. Muzikanti před ním už odevzdali kytičky maminkám. Pak se ujal slova konferenciér. Ten vůl prohlásil: ,,A nyní uslyšíte, vážení přátelé, co dokáží vyloudit z tak prostého lidového nástroje hbité prsty!“ V sále vše utichá. Hudbymilovné obecenstvo očekává divoký gejzír melodií čardáše Victora Montiho. Fanouš se ukloní a zahraje tři mazurky pro první třídu uměleckých škol! Ozývá se tu a tam plácnutí. Lidé nevěří svým smyslům. Recese se v roce 1958 ještě nenosí. Prostě z ostudy kabát. Fanouš po tomto debaklu odmítá nadále navštěvovat hodiny u pana varhaníka a posílá mu sprostý dopis.
Harmonika se však pomstila. Jednou šel Fanouš s nástrojem do suterénu, aby si zahrál své oblíbené hity Strahováček a Marína, Marína. Uklouznul na schodech. Nástroj z ruky nepustil, odnesl to však kotník levé nohy. Na nohu nelze došlápnout. Službu konající jednoruký vychovatel Vajdík, zvaný Bezruč, rozhodl. Student musí neprodleně do nemocnice. Sanitka není, odnesou jej tam kamarádi na nosítkách! Hoši se spěšně úkolu ujali. Zraněný ulehl na nosítka. Protože vážil skoro metrák, muselo nést nosítka šest kamarádů. No a aby se neztrhali, vydala se na cestu do nemocnice celá třída.
A tak od komplexu tří budov Valtické průmyslovky se Bezručovou ulicí šine podivný průvod. Vpředu nese šest mužů jednoho ležícího na nosítkách a za nimi v dvojstupu důstojně kráčí dvacítka dalších. Už u místní putyky DCV vybíhají štamgasti. Pozorují průvod, mávají, smějí se a hlasitě povykují. Přidávají se lidé na chodníku, který lemuje silnici až do města. Ti lidé nejsou sadisté a hulváti. Je totiž prvního dubna 1958. Apríl! Fanouš pochopil komičnost celé situace. Na nosítkách se posadil a na celou ulici křičel: ,,Na Bělehrad, Na Bělehrad!“ Napodobil tak Josefa Švejka.
Průvod skončil na chodbě místní nemocnice. Nosiči ležícího spěšně odložili a odešli. Vajdík přece nařídil: ,,Odneste jej do nemocnice!“ O cestě zpět nebyla řeč.
Muže na nosítkách si nikdo nevšímá. Ten volá: ,,Jsem raněn, sakra já jsem opravdu raněn!“ Nenachází žádnou odezvu. Nakonec se nešťastníka ujímá řádový bratr! Má milosrdenství v popisu práce. V tu dobu se opravdu ve valtické nemocnici pohybovali mniši jako ošetřovatelé. Noha není zlomena. Zraněný dostává sádrový krunýř. Večerním městem pak poskakuje podezřelá postava. To Fanouš, opatřen ukradeným smetákem, plíží se Bezručovou ulicí k internátu jako Vlasta Burian ve filmu Funebrák.
Začátkem června obdrží student od pana varhaníka omluvný dopis. Je pozván do kostela na kůr. Na posvátném místě se pedagog omlouvá za tu kulišárnu. Najednou se zeptá: ,,Franc, máte nějaké zvláštní přání?“,,Pane Hubáčku, zahrajte mi na varhany nějaký známý šlágr.“
A tu se stane něco neobvyklého. ,,Tak Franc poslouchejte.“ A chrámovou lodí, při mši svaté, nad hlavami věřících, nesou se variace na Teylorův Valčík na rozloučenou! Lidé v kostele si toho nevšimli, akorát velebný pán se od oltáře otočil a pohleděl rozpačitě směrem ke kůru.
Byl to frajer, ten pan varhaník Hubáček. Frajerem byl ovšem i Fanoušův otec Vincenc. Pochopil, že má netalentovaného syna, ze kterého muzikant nikdy nebude. Pokus o zdolání nenáviděného předmětu pomocí hudebného nástroje tak skončil fiaskem. Matematika naštěstí skončila ve třetím ročníku. Inženýrem Fanouš být nechtěl. Vždyť býti výpravčím vlaků, není až zas špatné povolání.
