Na Pardubice mám plno osobních vzpomínek. Prožila jsem tam část dětství, mládí, chodila jsem tam do školy, do tanečních i na rande. Teď už dlouhá léta žiji v sousedním Hradci Králové. Často se mluví o rivalitě mezi těmito městy, ale já ji téměř nepociťuji. Snad jen občas v nějakém soutěžení.
Jednoho krásného svátečního jarního dne jsem si zajela do Pardubic vlakem, jen tak se projít a prohlédnout si město. Můj článek o Pardubickém zámku byl nedávno na i60 zveřejněn. Dnes jde o takové volné pokračování, které jsem snad vhodně nazvala Pardubická zastavení. Jde skutečně jen o pár zastávek v centru města a o zachycení nálady okamžiku.
Hlavní tepnou centra Pardubic je třída Míru, na jejímž konci stojí jeden ze symbolů města - Zelená brána. Třída se jmenuje kupodivu stejně jako za mého mládí, mír naštěstí nikomu nevadí. Dříve po třídě Míru jezdily trolejbusy (na fotografii ještě můžete vidět všudypřítomné trolejbusové vedení), nyní je však veškerá doprava odkloněna do souběžné ulice. Celá třída Míru je nyní pěší zónou. Je to velmi příjemné místo. Po obou stranách ulice je plno malých obchodů, hospůdek a kavárniček, trochu zeleni i pár laviček pro odpočinek.
Zhruba uprostřed třídy Míru míru můžete narazit na velkolepou Machoňovu pasáž, která je součástí jednoho z domů na pravé straně ulice. Spojuje centrum města a čtvrť Karlovinu. V pasáži je řada malých obchůdků, ale zdaleka to už v ní nežije tak jako v době mého mládí. Spíše je to zajímavá zastávka pro ty, kteří obdivují moderní architekturu.
Třída Míru ústí na jednom ze svých konců na náměstí Republiky, kde můžete vidět řadu zajímavých objektů. Jedním z nich je Městské divadlo, nádherná secesní budova postavená začátkem 20.století. Jako mnoho jiných divadel, i toto divadlo bylo v roce 1931 vážně poškozeno požárem a poté znovu opraveno. Poslední velká rekonstrukce proběhla v roce 2002. Pro mě to je první divadlo, které jsem v životě navštívila. A také divadlo, které má velmi zajímavý repertoár a často si do něj odskočím z Hradce Králové.
Snad každé dítě v Pardubicích ví, proč se říká této bráně zelená. Jasně, kvůli zelené střeše z měděného plechu, který vlivem povětrnostních podmínek zkorodoval a zezelenal. Co je ale známo méně, je to, že ve skutečnosti jde o dvě stavby za sebou. Nižší přední stavba je tzv. předbraní, teprve za ním je vlastní brána s věží vysoká 59 metrů. Obojí je zbytkem městského opevnění a zároveň slouží jako vstup do městské památkové rezervace. Zelená brána je přístupná veřejnosti a poskytuje krásný výhled nejen na nejbližší město, ale i do širokého okolí. To ostatně uvidíte na dalších fotografiích.
Kousek od Zelené brány se nachází římsko-katolický kostel sv. Bartoloměje. Stavba stojící na pravé straně od kostela je zvonice, náležející ke kostelu.
Udělat fotografii tohoto kostela bez elektrického vedení se mi nepodařilo. Je prostě všude a nemám trpělivost ho retušovat. Přes mříž jsem si prohlédla i interiér kostela sv. Bartoloměje. Kupodivu se mi zdál mnohem menší, než jak jsem si ho zapamatovala z dětství.
O toto sousoší stojící nedaleko kostela zavadíte pohledem, ať chcete nebo nechcete. Jde o sousoší vytvořené na památku rudoarmějců a konce druhé světové války. Vydrželo tady i v dnešní době. Za ním jsou Tyršovy sady.
Zajímavý pohled na náměstí Republiky a na třídu Míru od Zelené brány. Vlevo tzv. Krudencův palác.
A ještě jednou podobný pohled od paty Zelené brány na Krudencův palác. Vznikl, když jsem netrpělivě čekala na otevření vstupu na věž. Naštěstí jsem vydržela a dočkala se. Po dřevěných schodech jsem dychtivě vyběhla nahoru. Ještě jsem tam nikdy nebyla.
Konečně jsem nahoře na Zelené bráně. Můj první pohled samozřejmě patří Perštýnskému náměstí. Je to takové srdce městské památkové rezervace, ze kterého ústí úzké uličky do dalších historických částí města. V pozadí je silueta Kunětické hory.
Pernštýnskému náměstí vévodí radnice. Byla postavena až koncem 19. století na místě tří zbořených domů na severní straně náměstí. Jako radnice slouží až do dnešních dnů.
Pardubická radnice je pro mě osobně významné místo. Před 40ti lety jsem zde měla svatbu. Vidím to zcela zřetelně. Byl jasný podzimní větrný den. Když jsem na náměstí vystoupila z auta, uletěl mi bílý klobouk a kutálel se přes celou šíři náměstí. Naštěstí ho kdosi chytil. Byl jen mírně pomačkaný a zaprášený. I tak jsem v něm řekla své ano.
Na Pernštýnském náměstí je řada zajímavých domů, nejobdivovanější však bývá dům, který se nazývá U Jonáše. Upoutá vás průčelí tohoto domu s výrazným reliéfem, jehož dominantu tvoří postava biblického proroka Jonáše v tlamě velryby.
Pohled na Zelenou bránu z Pernštýnského náměstí, v popředí je tzv. morový sloup. Na tomto náměstí je nejen co prohlížet a obdivovat, ale můžete tu příjemně posedět i v parném létě. Vždy najdete nějakou zahrádku s občerstvením, kde je právě stín. Nebo můžete zajít do některé z restaurací či cukráren, umístěných v přízemí historických domů.
Podíváte-li se ze Zelené brány opačným směrem, uvidíte modernější část města. Na náměstí Republiky stojí Grandhotel a Okresní dům, postavený v roce 1931 podle návrhu architekta Josefa Gočára. Prvním hostem, který v hotelu přenocoval, byl Tomáš Garrigue Masaryk. V letech 1997-2000 byl komplex budov přestavěn a vzniklo zde obchodně administrativní centrum. Budova stojící vpravo byla postavena jako hlavní pavilon pro Celonárodní výstavu tělovýchovy a sportu v roce 1931. Původně sloužila jako Průmyslové muzeum a nyní je zde Střední průmyslová škola potravinářská.
Na opačném konci třídy Míru stával původně hotel Veselka. Dnes je zde volné prostranství, obklopené z části moderními budovami. Uprostřed na jakémsi moderním náměstíčku s vodotrysky stojí socha Jana Kašpara s vrtulí letadla v ruce. Jen dům úplně vpravo zůstal zachován. A funguje v něm dokonce i původní "Mlíčňák".
Pardubice jsou ale také moderním a rychle se rozvíjejícím městem. Od doby, kdy jsem se odsud odstěhovala, zde vyrostla řada nových moderních budov a komplexů. Jedním z nich je moderní budova pojišťovny na Masarykově náměstí.
.
Pardubické hlavní nádraží v centru města nenajdete, stojí trochu stranou. Souvisí to s dobou, kdy bylo postaveno. Je to totiž v pořadí třetí pardubické nádraží. Toto místo mám svým způsobem ráda. Pamatuji si dobu, kdy bylo otevřeno (1. května 1958), spojují mě s ním příjemné vzpomínky na odjezdy na prázdniny či na dojíždění do Prahy na vysokou školu. V době studia jsem dokonce byla na brigádě na balíkové poště umístěné na nádraží. Při té příležitosti jsem poznala i podzemí nádražní budovy protkané dlouhýmí chodbami. Z třídírny balíků se na vozících za ještěrkou vozily podzemními chodbami balíky k jednotlivým vlakům. A zpět odvážely balíky určené pro obyvatele Pardubic a okolí. Vzpomínám si na jednu dnes již úsměvnou příhodu s tím spojenou. Pozdě v noci jsem čekala sama s jedním vozíkem na balíky na opuštěném nástupišti na příjezd vlaku od Olomouce. Vlak měl velké zpoždění. A když konečně přijel, otevřely se dveře poštovního vagónu a během pár minut z nich čísi ruce vyházely na peron desítky balíků. Naštěstí to byly lehké balíky s klobouky, takže se nepoškodily. Vlak rychle odjel a já jsem zůstala stát na nástupišti obklopená hromadou balíků a zírala na ně jako na zjevení.
Pohled do haly pardubického nádraží - interiér včetně mohutných lavic pro odpočinek je původní. Jedno z průčelí haly je tvořeno působivou mozaikou s hodinami a znameními zvěrokruhu.
Na opačné straně nádražní haly je umístěna mozaika stavebních památek v tehdejším Československu.
Nedávno byl konečně nově pojat a vhodně zrekonstruován i prostor před nádražím. Najdete zde velké úschovny pro kola, tak důležitá pro rychlou a operativní dopravu místních občanů, i přehledný terminál městské dopravy. Od roku 2017 stojí před nádražím i bronzová socha Jana Pernera.
