Pořádek! Jak magické to slovo. Lad, soulad, uspořádanost, pořádek. Kdo by mohl pociťovat negativní emoce při vyslovení slova pořádek?
Já ano. Neustálé zdůrazňování toho, co si mám myslet, jak se mám chovat, jaké názory prezentovat, nárůst mravokárců, kteří nikdy nic objevného nevyprodukovali, ale přesně vědí, co by měli dělat a jak by se měli chovat ti ostatní, to ve mně vzbuzuje zuřivost vždy, když se s tímto původně neškodným výrazem setkám.
Je až s podivem, jak snadno lidi podléhají jiným lidem či uskupením zaštiťujícím se slovem pořádek.
Chcete se dostat do městského zastupitelstva? Vytvořte seskupení s názvem třeba “Uděláme pořádek“ či „Pořádek pro Lhotu“, nebo „Jsme pro pořádek" - fantazii se meze nekladou. Dobrý volební výsledek je zaručen a zajímavé je, že nikdo ani příliš nepátrá, jaký pořádek máte na mysli.
Že to nevíte ani vy, vůbec nevadí. S konstatováním, že co předchozí zastupitelstvo udělalo, zařídilo, bylo všechno špatné a je tedy co napravovat, vydržíte nejméně dva roky. Další roky se můžete vymlouvat na to, že díky chybám předchozích zastupitelstev nemůžete zařídit to, co byste chtěli. A tak nám to volební období pěkně uplyne a o místa na radnicích se poperou další vyznavači „pořádku“.
Státní správa nás ve jménu pořádku zazásobila dalšími zákony, přísně postihujícími jakékoliv vybočení z průměru, a také dalšími úředníky kontrolujícími a přísně postihujícími jakékoliv i zdánlivé porušení těchto zákonů. Tak došlo k paradoxu, kdy lidé kreativní, odvážní a pracovití jsou neustále kontrolováni a trestáni těmi, kteří nikdy žádnou z těchto vlastností neprojevili, pouze zvolili v životě cestu, kde nemohou narazit. Cestu pořádku.
Pročítám-li diskuse k různým tématům, ať už politickým nebo sociálním, zjišťuji, že se v poslední době vyrojili samozvaní umravňovatelé, cenzoři, dělači pořádku z vlastní iniciativy. Tento druh lidí nemající potenciál na to, aby si vyhodnotili různé jevy, situace, porovnali je s vlastními zkušenostmi a na základě toho prezentovali vlastní názor, zjistili, že je daleko snadnější kritizovat názory ostatních a mravokárnými frázemi rozbít každou smysluplnou diskusi. Nastolit pořádek.
Pamatuji dobu, kdy placení i samozvaní cenzoři a politikové určovali ten správný politický názor a bděli nad jeho dodržováním. Pořádek musel být. Jsem ráda, že je to za námi, přesto ve mně vždy mentorský tón a zdvižený ukazovák v jakékoliv situaci vyvolává ostražitost vůči kazateli.
I Hitler měl zpočátku tak velkou podporu proto, že slíbil nastolit v Německu pořádek. Svým způsobem tak i učinil.
Přesto jsem přesvědčená, že je stále dost těch, kteří jsou ochotni o něco usilovat, něco změnit, hledat a nacházet, jít hlavou proti zdi, nebát se osobní odpovědnosti a posunout svět kousek dál.
Jsem za ně vděčná, vždy jim budu ráda naslouchat, pomáhat jim, případně rozbíjet si čelo o zeď s nimi. Diskuse s člověkem, který má svůj názor, bude pro mne vždy přínosem, byť jeho názor nebude nutně shodný s tím mým. Jenom ti, kteří mají pořádek, čisto a uklizeno ve své duši, mohou být kazateli pořádku i navenek.
Čím to je, že právě takoví lidé nemají potřebu tak činit ?
