Poslední list se třese na platanu…
List nemusí tě, Bože, prosit o nic,
dal jsi mu růst a on to nepokazil.
(Vl. Holan)
To by bylo fajn,
kdybych věřil v Boha.
Nerouhám se, nekradu a matku ctím,
někdy si na nos nevidím,
snažím se neškodit.
Smrti se nebojím, bojím se umírání.
Což bude-li útrpné, dlouhé, bolestivé?
S tělem připoutaným k lůžku?
Bez možnosti zvednout ruku, natož vstát?
Úzkost mne zmůže,
křik zamrzne v hrdle,
nevidoucí oči,
navždy ztuhlé paže.
To mě nikdo nepochová
v měkké náruči?
To mě neukonejší
teplými slovy?
To by bylo fajn,
mít v koho věřit…
Nevěřím v Boha,
leč trochu mě to mrzí…
Nás nikdo nečeká,
říkám ostatním.
Až v poslední hodince
se možná začnu vroucně modlit
a čekat na zázrak
(který nepřijde).
Co bych si přál?
Jen docela málo.
Bylo by skvělý,
kdybych za hodně dlouho,
třeba ve svých 90 nebo 95,
uslyšel stromy šumět o tom,
že někdy v příštím roce,
snad na podzim,
vydechnu naposledy.
Ne v bolestech,
ne k posteli přikován
nemohoucím tělem,
nýbrž prostě jen tak,
stářím a ve spaní.
To by bylo krásný!
Všechno bych stihl –
uklidit,
utřídit,
vyřídit,
urovnat
a rozloučit se.
Některým lidem bych poděkoval.
Některé pochválil.
Některým odpustil.
S rozpačitým úsměvem
bych svým známým říkal:
Tak tedy, někdy…,
někde…,
snad…
se opět sejdeme…
Představím si potom,
jak to asi přijde:
vše kolem se zklidňuje,
cos trochu mnou kolébá
a já schoulený
se těšit začínám.
Přicházím domů?
Chci odejít ke světlu,
jen stářím a ve spaní…