Babi, chceme klid. Soužití generací je problém
Ilustrační foto: ingimage.com

Babi, chceme klid. Soužití generací je problém

12. 4. 2019

Zapomeňme na idylu, že ve velkém domě bydlí prarodiče, rodiče i vnoučata. Mnohem častější je model, že lidé postavili dvou či více generační dům a zůstali v něm ve vyšším věku sami. Děti se odstěhovaly, žijí se svými rodinami jinde a o společném bydlení nechtějí ani slyšet. Nedá se tomu divit, soužití generací je totiž záležitost dosti riziková a mnohdy velmi křehká.

Osmasedmdesátiletá Zdena často vzpomíná, jak s manželem stavěli rodinný dům. Na to, jak se nadřeli. Bylo jim přes třicet, když zdědili pozemek v obci nedaleko Ostravy a rozhodli se, že začnou stavět. Žili ve Frýdku-Místku, muž pracoval jako horník, Zdena byla prodavačka. Nejezdili na dovolené, neměli volné víkendy, nekupovali si oblečení, jedli skromně. Všechny peníze dávali do stavby domu. Zapřáhli do ní i své tehdy malé syny. Bylo jim kolem deseti, ale museli otci hodně pomáhat. Většinu zvládli svépomocí, občas vypomohli kamarádi z práce. Stavěli přes deset let.

„Nebyl to život. Když vidím, jak dnes mladí lidé sedí v kavárnách, jezdí k moři a na wellnes víkendy, zírám. Já nic takového neznala. My jen pořád sháněli cihly, nějaký materiál.  Vše se shánělo obtížně, vše jsme si dělali sami. Já uměla malovat, natírat, nahazovat maltu, já byla v podstatě zedník,“ vzpomíná Zdena. Vše to dělala s jasnou představou. Že rodina bude mít velký dům, ve kterém s manželem zestárne, synové si do něj přivedou ženy a všichni jednou budou žít pohromadě a ona se na stáří bude těšit z vnoučat. „Jak naivní jsem byla,“ komentuje nyní tento sen.

Jeden ze synů se už nevrátil domů ze studií v Praze. Našel si tam práci, byt, založil rodinu, za mámou jezdí nanejvýš pětkrát do roka. Druhý syn žil v samostatném bytě v prvním patře. Přivedl si tam přítelkyni. Po dvou letech se oba odstěhovali. Řekli, že potřebují soukromí. Zdena si zpětně uvědomuje, že se jim trochu pletla do života. „No tak když jsem měla uvařený guláš, samozřejmě, jsem křikla na Pavla, ať si přijde vzít. Nemohla jsem vědět, že ta jeho právě uvařila taky a byla naštvaná, že odešel jíst ke mně. Když ke mně jíst nepřišel, přiznávám, byla jsem z toho rozladěná zase já. Neklapalo to z více důvodů. Nedělali nic na zahradě, když jsem je o něco požádala, bylo vidět, že se jim nechce. Když pak něco dělali, zpravidla to přineslo více škody než užitku, ale já musela mlčet, jinak se naštvali,“ tvrdí Zdena.

Manžel jí před rokem zemřel. Nabídla synovi, že by se k ní mohl znovu nastěhovat, v domě jsou dva prázdné byty a ještě jeden pěkný malý v podkroví. Odmítl. Na pár měsíců se nastěhoval Zdenin nejmladší vnuk. Měla radost, jenže zanedlouho začal dělat v domě mejdany. „Najednou tam spalo i pět kluků. Jednou přišli tak namazaní, že nezamkli branku ani vchodové dveře. Obojí bylo až do rána dokořán. Já tam přitom nahoře spala. Klidně nás někdo mohl vykrást nebo i něco horšího,“ říká Zdena. Vnuk se odstěhoval, prohlásil, že mu babička nedopřává soukromí a klid na studium.

Podobných případů, kdy lidé zůstali sami ve vícegeneračním domě, je hodně. Velmi často jde o ženy, které ovdověly a jeho provoz nezvládají ani fyzicky ani finančně. Ale mnohé jsou ve svých domech zvyklé, mají k nim citový vztah, nechce se jim ve vyšším věku stěhovat. Mladí lidé sice platí velké nájmy a berou si drtivé hypotéky, ale k babičkám a dědům do velkých domů se jim stěhovat nechce. Obávají se, že by neměli klid, soukromí, že by museli prarodičům pomáhat.  

To, co dříve bylo běžné, tedy několik generací v jednom domě, se nyní stává výjimečné. A odráží se to ve vztazích mezi generacemi i v jiných oblastech života.

„Mnozí mladí lidé znají seniory jen z obchodních center a dopravních prostředků. Málokdo z mladých nyní žije pohromadě s  babičkou, s dědečkem. Proto je pohled na seniory mnohdy zkreslený a očích mladých jsou jen těmi, kteří zdržují, obtěžují,“ upozorňuje socioložka Lucie Vidovičová.

„Soužití více generací má obrovskou výhodu při výchově dětí,“ říká psycholog Lucian Kantor. „Děti, které mají ve své blízkosti nejen rodiče ale i prarodiče, případně další příbuzné, na vlastní oči vidí, jak se na svět dívají rozdílné generace. Ta různost pohledů se projevuje i při výchově dětí. Ty z toho mohou čerpat, pokud soužití opravdu funguje. Je to jako by se učily naslouchat harmonii různých hlasů,“ vysvětluje.

„Pokaždé, když ke mně na víkend přijede vnučka, jsem velmi smutná, že tady není se mnou stále,“ říká jednasedmdesátiletá Magda, která rovněž po smrti manžela zůstala sama v dvougeneračním domku. „Mladí platí drahou školku, někdy i paní na hlídání, přitom já bych se o vnučku tak ráda postarala. Jenže oni bydlí v jiném městě. Kdyby se nastěhovali ke mně, měli by složité dojíždění nebo by museli změnit práci. Párkrát jsem tu možnost nenápadně nadhodila, ale viděla, jsem jak jsou zaražení, jak se jim to nelíbí. Naopak dcera nenápadně nadnesla, jestli dům nechci prodat. Řekla, že by to tak bylo jednodušší pro všechny. No jasně. Já bych seděla nešťastná v nějaké garsonce a oni by si asi chtěli užít peníze z prodeje domu. Já v něm chci zůstat, jsem tam doma. Jen nevím, jak dlouho budu schopna to vše táhnout,“ vypráví Magda.

Tyto problémy často řeší generace současných seniorů, kteří stavěli domy v době, kdy bylo v módě stavět je vícegenerační, často tvořené dvěma bytovými jednotkami. Nynější nově postavené  rodinné domy jsou velmi často tvořeny jen jednou bytovou jednotkou. Mladí si staví velký obytný prostor spojený s kuchyní, ložnici a pokoje pro děti. S tím, že by v domě děti zůstaly v dospělosti, se už nyní moc nepočítá.

Na jedné straně je to dobrá zpráva, protože až generace současných mladých lidí zestárne, nebudou řešit problém, že zůstali sami v domě tvořeném dvěma i více byty. Prostě se jim jen vyprázdní dětské pokoje, mohou z nich být pokoje pro hosty, ale žít budou stále stejně. Na druhé straně je to špatná zpráva. Potvrzuje, že děti jsou nyní od svých prarodičů vzdálenější než kdy dříve bývaly a že se ta propast mezi nimi bude ještě prohlubovat.

generace
Hodnocení:
(4.9 b. / 18 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Dagmar Bartušková
Nikdy jsem netoužila mít barák, kde bychom s mladými společně bydleli. A dobře jsem udělala. Myslím si, že každý mladý člověk se má sám rozhodnout, kde by chtěl bydlet a ne být svazován barákem s rodiči. Je třeba přestřihnout tu pupeční šňůru a nechat jít děti vlastní cestou. Velký byt jsem prodala, přestěhovala se, koupila byt akorát pro mě a není co řešit. Dnes je tolik možností a je jen na nich, kde se usadí.
Jana Šenbergerová
Dnes jsem moc ráda, že jsem kdysi nepřistoupila na možnost postavit si rodinný domek a bydleli jsme v panelovém bytě. Dcery se odstěhovaly a manžel zemřel před mými šedesátinami. Zůstala bych sama na dům i zahradu, zatímco teď žiju s partnerem v pohodě ve svém původním bytě. Jak společné, tak samostatné bydlení má své plusy a mínusy.
Jarmila Komberec Jakubcová
Bydlím již skoro 12 let ve dvougeneračním domě, kde v 1.patře má byt syn s dětmi a v přízemí bydlím v současné době sama. Nehádáme se, navzájem si pomáháme a když odjedu na cesty mladí se mi postaraj o kočenky, já jim to pak oplatím - mají králíčka, morče a kočenku. Snacha mi často pozve na oběd o víkendu, já zase na oplátku vyzvednu děti ze školky. Zahradu si obhospodařuje snacha, rozumí kytičkám a baví ji to. Já si zase pěstují svoje bylinky a vzájemně se se respektujeme. Dům je zařízen tak, že máme každá rodina svoje soukromí. V létě chodím k "mladým" na grilování na jejich terasu, bazén či a saunu máme společnou. Hlavně abychom byli všichni zdraví a mohli si užívat krásného života. Nic jiného nepotřebujeme.
Eliška Houšková
Tak nevím, ty negativní reakce na bydlení dvou generací mne matou. Ovdověla jsem v šedesáti a i když děti naléhaly, abych domek prodala, a nastěhovala se k nim, chtěla jsem být samostatná, mít svůj vlastní život . Bydlím v rekreační oblasti, takže musím mít auto, abych se dostala na nákupy, k lékaři a tak podobně. Uplynulo deset let a najednou přišla doba, kdy nezvládám zahradu ve svahu, přerostlé velké stromy, kdy mi začíná odcházet zařízení domku, jako je kotel, bojler, čerpadla a tak dál,kdy mi v zimě nešel nahodit jistič elektřiny, a finanční rezerva ze pořádně ztenčila kvůli opravám a údržbě auta. Najednou jsem zalitovala, že jsem nevyslyšela děti a neodstěhovala se k nim, když mi najednou zavolala dcera, že budou kupovat domek a pokud jim slíbím,že se k nim nastěhuji, poohlédnou se po větším. Je fakt, že jsem starostmi nespala, co budu dělat, z čeho zaplatím nutné opravy a auto už taky není nejnovější, jak dlouho ještě budu moci jezdit, nebyly to veselé myšlenky a ta nabídka dcery mne potěšila. Dozvěděla jsem se, že dcery o mne začaly mít starost a pokud by to šlo, postarala by se o to, abych bydlela s nimi i druhá dcera, zatímco ta nejmladší počítá s tím, že se postará ootce, který už taky není nejmladší.Jsme rozvedeni. Měla jsem také řešení, že se ke mně přistěhuje přítel, o rok starší, než já, ale já už nemám potřebu se starat o muže, myslím, že jsem se kolem kolem rodiny za cělý život naběhala ažaž a už bych spíše potřebovala pomoc já sama, než abych zase na stará kolena dělala full servis někomu, kdo už má také zdravotní problémy. Dcera má možnost poskytnout mi samostatné ubytování, takže domek prodám, peníze rozdělím dětem a dožiji s dcerou, se svou rodinou. Nejsem zvyklá nikomu do ničeho mluvit a potěšila mne reakce mé nejstarší vnučky, když mi řekla, že se těší, že až pojede za mamkou, budu tam i já, její babička. Tak nevím, myslím, že to má nějaké nevýhody, ale nebudu sama, budu žít v obci, mezi lidmi a už nebudu mít tolik starostí kolem domku a zahrady.
Vendulka Pospíšilová
Jo,jo... rodiče dřeli, šetřili a taky postavili, zařídili a vychovali děti. Dneska nadělat dluhy a hypotéky, roz-fofrovat co se dá za nesmysly které nepotřebuju, cestovat může jedině ten kdo na to má a za své! Nu, a když už prachy dochází, nebo věřitele třískaj na dveře, ještě mají rodiče ten "hrozný" domek.... Jo, doma by slyšeli pravdu a to se holoubkum nelíbí. Ona pravda vždy bolí. No, ale tak si je rodiče vychovali...
Růžena Kuželková
Taky trochu do "mlýna".Bydleli jsme s rodiči 10 roků v jednom bytě se dvěma vchody.Starší syn nešel s námi nikdy "našemi dveřmi",zazvonil a počkal,až přijde babička,či děda otevřít - přestože mohl proběhnout kuchyní,obývákem a předsíní k prarodičům.Tak si zvykl na babičku a dědu a pokud chodil do školky,tak "vystrnadil"dědu z jeho postele a spával s babičkou.Mladší syn už byl jiný,ten se "přizpůsobil" - každý hold jsme svůj.Nyní máme dobré vztahy i proto,že bydlíme každý zvlášť a rádi se vidíme na návštěvách.
judita lišková
Soužití různých generací určitě nese jak výhody tak nevýhody...těch je mnohem více. Zažila jsem krátkodobé bydlení s manželovými rodiči, proto představa, že by jednou měl syn a jeho rodina bydlet s námi, byla pro mě dost nepřijatelná. Obecně spolu generace vycházejí mnohem lépe, žijí-li samostatně a jinde. Můžete cokoliv myslet dobře - z vlastního pohledu - a přesto druzí stejnou věc vidí jinak. Zbytečné je vzájemné přesvědčování, dohadování, ani kompromisy málokdy něco řeší. Na druhou stranu...jak píše článek...mladí znají seniory jen z obchodních domů a dopravních prostředků. V rodině jsou si cizí nejen děti a rodiče, ale ani s prarodiči nejsou vztahy. Někdy oprávněně, jindy nezaslouženě, kvůli mnohým předsudkům. Ale chyby jsou na všech stranách - jak u starých tak u mladých i nejmladších. Nelze očekávat, že budou všichni zúčastnění zastávat stejné životní názory. Je výjimečné, žijí-li dvě tři generace spolu a vycházely bez problémů.
Hana Rypáčková
Nemám s tím žádné zkušenosti. Rodiče žili v bytě, zůstali v něm. Sestra a já se svými rodinami také ve svých bytech. Naše děti už postavily jednogenerační domu, ale už budou mít možná soužití s mladší generací. Už budou potřebovat ve stáří pomáhat s domem i zahradou. Ono stačí, co samotných starých vdov žije ve velkých bytech, nejem samy v domech. Děti s nimi bydlet nechtějí a tlačí je k prodeji.. Myslím, že život samotné rodiny manžele víc stmeluje...
Danka Rotyková
Nesoudím. Se soužitím 2 až 3 generací mám své zkušenosti. Od dětství na vesnici v domku, s velkou rodinou pomáhala babička, ale také občas říkala nevyžádané rady. Pamatuji si hodně křiku. V dospělosti jsem žila 23 let s matkou mého manžela v našem bytě. Nechtěla žít sama a my jsme byli tehdy nezkušení. Bohužel. Po téhle životní zkušenosti jsem se rozhodla žít sama, ale nablízku synovi. Styl života mladých rodin se zásadně změnil, kdo z nás se přizpůsobí, myslím, že bude mít ve stáří s mladší generací pěkný vztah. Všem bych to přála.
Pavla Žídková
Věra Halátová: je to tak, bohužel, věčný stěžovatel a trpitel je vysavač energie a nelze se divit, že ho rodina v zájmu pudu sebezáchovy odloží do domova důchodců. Kdo to nezažil, neuvěří. A i když nemáte přímo takového trpitele, chytáte z trvalého opatrování nemohoucích nebo duševně lehce strádajících osob těžkou ponorkovou nemoc, kdy, aniž to chcete, se na ně utrhujete a všechno vám vadí. Podíl na tom určitě mají i dnešní hodně vysoké nároky v kterékoliv práci, protože si po příchodu domů ani nemůžete odpočinout nebo vypnout a hned se musíte věnovat opečovávané osobě. A stát zcela zaspal, protože sehnat nějaké odpočinkové ubytování s péčí o takové osoby je téměř nemožné, i kdybyste si to chtěli a mohli zaplatit, takže nemůžete ani odjet týden na dovolenou.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?