Babi, chceme klid. Soužití generací je problém

Jestli ta paní Zdena není věčná trpitelka. Ten rodinný dům snad nestavěli celou dobu manželství. Přispěvatelka paní Kusá musela ihned do "problému" vložit politickou historii. Já v tom problém nevidím. A pokud bych v tom problém viděla, určitě mi ho nevyřeší autorka článku, paní Hofmanová. Já jsem v mládí také chtěla být sama. Mimo rodičovskou náruč žiji sama od svých 18 let. Svoje syny jsem vychovala k samostatnosti. Články jsou o to zajímavější, že jeden vyjde o tom, jak mladí jsou mamánci, druhý zase o tom, že se nestarají o rodiče a dnešní je o tom, že nechtějí bydlet s rodiči, potažmo s ovdovělou matkou. Víte vy vůbec, jak taková osmdesátiletá žena, která si myslí, že život protrpěla, dokáže být nesnesitelná? Ona, přece všechno dělala, pro děti. Ona přece nejezdila na dovolenou, pro děti. Ona si utrhovala od úst, pro děti. Kdoví jak to doopravdy bylo. Prostě si usmyslela, že chce mít barák a všechno tomu podřídila a dneska citově vydírá.

I my jsme stavěli za socialismu a jako skoro každý (vyjma komunistických elit) jsme se na stavbě nadřeli a museli si odříkat. Bylo to ale naše rozhodnutí, ničeho nelituji! Ze strany mých rodičů přišla velká finanční podpora a tak, když se dostavělo, má máma se k nám nastěhovala. Mého otce zanechala samotného ve velkém bytě! A stala se hlavou rodiny...Mluvila do úplně všeho, dávala rady jak se máme chovat, co máme říkat a to i přesto, že nám bylo přes 35 let... Když se naše dcera vdala věděla jsem, že musí mít svůj život, své vlastní bydlení, své vlastní rozhodování. Ze svého okolí znám případ, že tchyně tak dlouho peskovala nevěstu, až odešla a její syn kvůli tomu spáchal sebevraždu! Tak to prosím opravdu ne!

Mezigeneracni bydleni jsem zazila jako dite a proste ne, nechci. dum vzdy patri pouze nekomu z nich a (opravnene) chce rozhodovat. Z toho plynou problemy. Dospely clovek nechce byt peskovany jako male dite pred vlastnim partnerem/detmi. Starsi generace mnohdy nehodla do nemovitosti dale investovat, mladi zase nechteji financovat a brat si hypoteky na opravu obrovsky predimenzovanych obludarii, ktere jim notabene nepatri a pokud ma babicka vice dedicu, nejspis patrit cele ani nebude. Samostatne bydleni je zaklad dobrych vztahu v rodine.

Jen u nás na vsi je tolik velkých domů, kde žije převážně stará paní, vdova. A mladí se k ní nenastěhují, mají svůj způsob života a jednou ten velký dům prodají. Možná jsem měla v životě štěstí, vždy jsme žili tři generace, měli jsme v našem domě babičku i dědu / to bylo ve městě/. Pak jsem se odstěhovala na vesnici a maminku, když byla v penzi, jsem vzala k nám. A zase tři generace. Nyní jsem já seniorka, v domě bydlí syn s rodinou. Podmínkou dobrého soužití je, aby každý měl svůj byt a respektovat soukromí navzájem. A nekecat do toho, co se mě netýká, anebo na co se nezeptají. Pokud to takhle dobře dopadne, je to hezké pro mladé i staré. A vnoučata se vlastně učí úctě ke stáří od mala.Je to o povaze a charakteru člověka. Prostě nic není zadarmo a jednoduché. Jek se říká - dej a bude ti dáno, přej a bude ti přáno.

Trochu mi z těchto článků vypadli muži. Nebo starší pánové tyhle problémy neřeší ?

Ano, časy se mění. Staletý model společného soužití, kdy nastupující generace zdědila nejen dům, ale i hospodářství, obchod, řemeslo a všechno pokračovalo dál, už asi zanikl. Je to dobře? Žije se každé generaci odděleně líp? Všechno má svá plus i mínus. A jak najít ten ideální optimální střed, toť otázka.