Vážení čtenáři.
Přišel mi od přítele pozoruhodný článek, který se mi tak zalíbil, že bych vás s ním rád seznámil a závěrem trochu hlavní myšlenku aktualizoval. Jsem si jistý, že autorský zákon neporušuji, protože publikované citace se s uvedením autora používat mohou. Takže tím bych začal.
Edward Gibbon (8. května 1737 - 16. ledna 1794, Londýn) byl jeden z významných britských historiků. Zabýval se hlavně dějinami římské říše a jeho hlavní dílo „Úpadek a pád římské říše“ patří dodnes ke klasickým. Nuže, posuďte sami těchto jeho dvacet bodů, kterými charakterizoval atmosféru v tehdejší společnosti.
Jak to viděl historik
1. Valná většina obyvatel preferuje zábavu před prací.
2. Tradiční role otců jako živitelů rodiny je zpochybňována, množí se rozvrácené vztahy a svobodně žijící matky bez otců.
3. Senioři jsou zanedbávání. Lidé pečuji o domácí mazlíčky více než o svoje staré rodiče.
4. Literatura a umění se stávají bezduchými. Vytváří se planá zábava za každou cenu. Takzvaná umělecká díla jsou ošklivá, nevkusná, nic neříkající, ale přesto za ně bohatí zaplatí horentní sumy.
5. Čestná vojenská služba vlasti je odmítána, zpochybňována, vysmívána a posléze zákonem zrušena. Armádu tvoří nájemní žoldneři.
6. Lidé pilně pracující jsou zesměšňováni a jako vzor se staví prázdní pokrytci, populisté, pochybní umělci a takzvané celebrity.
7. Daňové zatížení obyvatelstva stále roste a stát přerozděluje neúměrně vysoké částky. Lidé se nebojí nepracovat, protože stát se o ně vždy nějak postará.
8. Úroveň vzdělání rapidně klesá.
9. Státní dluh roste do nikdy nesplatitelné výše.
10. Přestává se vyrábět a pěstovat, protože výroba doma je moc drahá a potraviny a výrobky se dovážejí ze satelitních zemí.
11. Kdo se dostal do pozice, kde může ze státního krást, většinou tak činí. Postižitelnost těchto zločinů je velmi malá.
12. Početí a výchova dětí je vnímáno jako obtěžující a dětí se rodí stále méně.
13. Léty osvědčené mechanizmy, chránící poctivé před podvodníky, náhle selhávají.
14. Veřejné funkce se stávají předmětem kořisti zisku. Udělují se za úplatky, a kdo je získal, chce z nich kořistit, aby se mu vložený úplatek několikanásobně vrátil.
15. Staletími předků prověřené hodnoty - jako je čest, smysl pro povinnost, zodpovědnost, nadšení pro práci, pro dobročinnost, zápal pro věci veřejné, jsou vysmívány a zesměšňovány.
16. Šíří se cynismus.
17. Šíří se plýtvání, nestřídmost, znevažování znalostí, dovednosti a poctivé práce.
18. Do země přichází velké množství cizinců.
19. Politikové vytvářejí iluze, aby si získali přízeň občanů (chléb a hry)
20. Občané stále na všechno nadávají.
Připojuji, co autor opomenul, přestože to existovalo:
21. Homosexualita se stala módní záležitostí
22. Rovněž náklonnost k přílišnému užívání alkoholu byla veliká
Nyní bych si dovolil připojit několik vlastních myšlenek.
Nejsem ovšem žádný sociolog a uvítám každý váš příspěvek k tomuto tématu.
- V první řadě bych rád zmínil skutečnost, že v řadě věcí byly později společenské poměry mnohem horší. Pokud vím, tak u starobylých říší neexistovaly náboženské války. Tak třeba většina antických bohů a bohyň byla Řekům i Římanům společná, jenom si je jinak pojmenovali. Ale i později např. Alexandr Veliký, (na jehož výchově se podílel Sokrates) se, pokud vím, v Egyptě jejich náboženství přizpůsobil a Egypťané to uvítali. Vzniklo tehdy významné město Alexandrie a po Alexandrově smrti vládla v Egyptě téměř tři století dynastie Ptolemaiovců. Přitom Ptolemaios I. byl původně jen jedním ze strážců a generálů Alexandra Velikého.
- Za nejhroznější věc ovšem považuji, že nesmyslné náboženské války stále trvají a jejich konec je v nedohlednu. Domnívám se, že dříve byly často jen záminkou a jednalo se hlavně o dobyvačné a kořistnické záležitosti - k nimž bych přiřadil i křižácké a další středověké války. Ovšem těžko pochopitelná náboženská nevraživost existuje třeba i v rámci víry v jediného Boha. A to nejen mezi muslimy a křesťany, dokonce i mezi katolíky a protestanty, a dodnes je to třeba komplikovaná situace v Irsku. Ach jó, darmo mluvit.
- Další příšernou věcí, kterou římská říše neznala, je terorismus. To je opravdu až fenomén nové doby, ani ve středověku ve smyslu tohoto slova ještě neexistoval. Přitom nejde jen o islámský radikalismus, zcela nedávno zde byl i tzv. „terorismus státní“, (což je odborný termín pro případy, kdy je do něj zapojena armáda a policie). Nejstrašnějším příkladem je hrůzovláda nacistů, ale vzpomeňme třeba na „železnou oponu“, kdy byli stříleni lidé, kteří se pokoušeli překročit hranice státu. Historik také nejsem, ale víte snad o tom, že by něco podobného existovalo ve starověku nebo středověku? Bránilo se někdy migraci nikoliv do země, ale ze země?
- Autor konstatuje velký příliv migrantů do starého Říma, takže by to teď nemělo být až takovým překvapením. Docela by mne zajímalo, jak ve starém Římě řešili otázku „nepřizpůsobivých“ občanů? Jestlipak měli také řadu jakoby neziskových organizací, které stejně nic nevyřešily?
- Římský císař se musel obejít bez „tiskového mluvčího“, protože tisk ještě neexistoval. Ale třeba se mu říkalo jinak. Nepochybuji o tom, že takový antický Ovčáček by byl nějakému vládci užitečný. Ale chovali vůbec staří Římané ovce?
- Dnes všudypřítomné diskuze o kvalitách poštovních služeb a virech na internetových stránkách staré Římany netrápily. Je známo, že již od starověku byla využívána „holubí pošta“. Poštovní holubi byli spolehliví a zbytečně nedržkovali. Tato služba však příliš rozšířená nebyla, což souvisí s otázkami papíru a písma. Papír byl sice v Číně vynalezen už ve 3.tisíciletí př.n.l., ale takový, jaký známe dnes, byl znám až kolem roku 100 n.l. a do Evropy se dostal prostřednictvím Arabů. Naopak starořímské písmo „latinka“ se později velmi rozšířilo a při určitých příležitostech se užívá dodnes.
- Tím směřuji k další výhodě starých Římanů. I kdyby existoval nějaký senátor Babischius I., tak prodejci a poskytovatelé služeb nemuseli (ani nemohli) vést žádnou EET, ale ani vydávat papírové stvrzenky. Vždyť ani neznali naše pisátka. To by koukali na moji čtyřbarevnou propisku...
- Prostituce byla ve starém Římě úplně běžnou součástí života Římanů a byla i zákony trpěna mimo jiné s odůvodněním, že muži, jejichž manželky je nedokážou sexuálně uspokojit, musejí mít možnost hledat jinde. Ovšem zajímalo by mne, jestli byla zdaněna a jestli existovali nějací "pasáci". To jsem se nikde nedočetl.
- Ve starém Římě byli sice stoupenci republikánů a monarchistů, ale neexistovaly politické strany v našem slova smyslu, které by měly své buňky na všech stupních samosprávy jako u nás.To se mi na naší demokracii vůbec nelíbí, vždyť i v malých obcích zastupitelé vytvářejí levici a pravici. Mně by vyhovovala jen prostřednice - aby spolu jednali především jako sousedé a také tak kandidovali ve volbách - sami za sebe a ne pod hlavičkou poltické strany.
- Ještě bych dodal takovou zcela obyčejnou věc jakou je dopravní zácpa, která nám navíc kazí ovzduší. Tak té byli tehdy Římané ušetřeni. Ovšem mládež zase nemohla cestovat autostopem, což mne velmi bavilo. Snad jen hezké dívky koňostopem.
Jak tak na to koukám, již teď je můj článek dost dlouhý a raději skončím, aby vás to neodradilo. Mé závěrečné konstatování je, že máme víc důvodů mít „blbou náladu“ než staří Římané. Ovšem i nejtěžší chvíle náš národ vždy zvládal s humorem, což zřejmě platilo i pro staré Římany. Vždyť, na rozdíl od Řecka, byla v Římě hlavním proudem divadelní tvorby komedie. Jenže dalším žánrem, který vypovídá o tehdejším životě, se staly politické projevy, na které dokonce existovaly školy. To už mi tak veselé nepřipadá a nebudu to dnes rozebírat. Líbí se mi jedno nostalgické konstatování.
Humor a vtip jsou příjemné a často mimořádně užitečné.
Marcus Tullius Cicero
Použitá literatura (+ Wikipedie)
Koho by zajímala více problematika starověkého Říma, mohu mu doporučit dvě knihy, které jsou stále v nabídce antikvariátů:
„Jak se žilo ve starověku“ – Pavel Augusta, František Honzák. Je sice psána pro děti, ale připadá i mně, již téměř dospělému, velmi zajímavá a obsahuje krásné ilustrace.
„Moudrost starých Římanů“ – vybral Miloš Stejskal, ilustroval Miroslav Jiránek. Obsahuje velké množství citátů, přehledně rozdělených do třiceti témat. Navíc jsou v závěru uvedeny i stručné životopisy jejich autorů.
