Dilema ve stáří. Prodat milovanou chalupu?

Chalupu vzdálenou 150 km jsem musela před 20 roky prodat. Zůstala jsem sama bez auta a udržovat ji bylo nad mé síly. Udělala jsem dobře, to vidím dnes, kdy je mi 75 let a sotva se projdu parkem. Lpět bezmyšlenkovitě na věcech, zvláště v seniorském věku, opravdu není dobré řešení. Jen přidáváme starosti svým dětem , které mají plno práce samy. Zůstanou nám hezké vzpomínky a pár fotek.

Píši jako důchodkyně, ale v roli dcery. Každé prázdniny (tedy červenec a srpen) jsem s maminkou na chatě a jezdí spíše za mnou moje děti, vnouče a neteře, bratr. Můj partner udělá co může, protože je víkendy ob 14 dnů, ale snažíme se nemovitost a hlavně letní pobyt pro maminku (83) udržet.

Já jsem ji prodala po smrti manžela, nezvládla bych to ani fiannčně ani fyzicky, navíc nejezdím, Ale dodnes jsem nedokáhzala do té vesnice zajet.

Paní Eliško, udělala jste dobře, pokud byste na to byla sama a bez financí, tak by to jen chátralo, jak sama píšete, ať se vám daří.

Prožila jsem si naprosto stejný příběh. V mých 22 letech , hned po svatbě jsme s manželem začali budovat chatu se zahradou na rumišti, plném plevelu , skládce kam všichni z okolí navezli co nechtěli. Byla to strašná práce. Postavili jsme si tam chatu, no dnes to je rodinný domek a měli nejkrásnější zahradu v okolí. Po 45 letech užívání si přírody manžel zemřel. Zůstala jsem sama, s dostupností autobusu do kopce 2km, a bez financí na jakýkoliv větší stavební problém. Ke všemu obrovský problém se sousedy, kteří mi chatu vyplavili. V mých 72 letech jsem musela domek nedaleko Prahy prodat. Obrečela jsem to mnoho dní a nocí. Ale dcera našla řešení. Koupila si se svou rodinou rodinný dům a mně vzala bydlet k sobě. A začala jsem znovu pracovat na nové zahradě, a po roce od prodeje mé chaty ráda konstatuji, že to bylo to nejlepší řešení, co jsme mohli udělat. Peníze z prodeje se hodí na vybudování nové zahrady u dcery a ještě zbyde na slušné dožití v důchodu. Prohlížím si fotky naší společné práce s manželem, ale čas nám to nevrátí.Byly to krásné chvíle, i když někdy plné dřiny, ale život jde dál a domek i zahrada by jenom chátraly. Tak si myslím, že to byl ten správný krok, co jsem udělala.

No když má někdo pěkný důchod a našetřené peníze a může si dovolit zaplatit rekonstrukci, když je sám a nemá pomoc od rodiny, tak v takovém případě si ji může nechat a třeba tam dožít , ale jak jsem psala jen v případě když má peníze , aby si mohl chalupu přizpůsobit a zrekonstruovat tak, jak mu po praktické stránce bude vyhovovat na stáří, ale v opačné, případě, když nejsou síly, ani peníze ani pomoc a zájem z rodiny, tak prodat, bohužel.

Je to složité, myslím že ženy jsou ve vzpomínkách více vázány na to co bylo a už bohužel není. Je dobré mít třeba přítelkyni a někam vyjet pokud to zdravotní stav dovoluje. Také děti citlivě přimět maminku, aby nelpěla na něčem co už se v budoucnu nezvládne. To už by nebyla romantika , ale samý stres.

Také mě postihlo podobné dilema. Bohužel, i když jsem se s chalupou velmi těžce loučila . bylo to dědictví po babičce a naše rodina ji vlastnila rovných 100 let-musela jsem ji prodat, zůstala jsem sama a dcery o ni neměly zájem. Dodnes na ni vzpomínám, ale ani ze zdravotních, ani z finančních důvodů jsem si ji už nemohla dovolit. Teď tam jezdím jednou za rok na hrob, dcera mne tam vozí, projdu se, podívám se na chalupu, zavzpomínám. Život ale jde dál.

Já to řešil obráceně. Svépomocí jsem řadu let dával dohromady chalupu a pak jsme se do ní odstěhovali. Dnes v ní se mnou s rodinou bydlí jeden syn a druhý v jiné chalupě nedaleko.

Ano,sami jsme 30 let budovali rekreační dům, bazén, altán, zahradu. Synové vyrostli, doprava bídná, pouze spolehnutí na auto, a tak jsme prodávali. pak jsme budovali další rekreační zázemí v dosahu MHD, ale stále to nebylo ono. Nakonec jsme koupili nový řadový dům s malou zahradou, bazén máme už také, dostupnost MHD a díky novým technologiím opravdu nemusíme dlouho dělat podstatnou údržbu. Za romantikou si prostě můžeme zajet.