Co říkáte tomu, že Semafor bude mít letos šedesáté narozeniny? Nepřijde vám to šílené?
No co bych vám na to řekla... Já tam strávila nějakých sedmadvacet let, to máte třetinu života. Zrovna nedávno jsem nad tím přemýšlela, že to byly nejhezčí roky mého života. A jak pana Suchého znám, jeho jen tak něco neodradí. Dokud bude mít nápady, dokud ho to bude bavit, budeme do Semaforu chodit. Všechno záleží jenom na něm, on je ta hlava. Je to krásné výročí. Zažili jsme čtyřicet let, padesát, teď šedesát. Bůhví, jestli zažijeme ještě další, ale je dobře, že to divadlo pořád existuje.
Chodíte tam ještě?
Chodím, jsem pořád fanynka Semaforu. Vždycky mě pozvou a já se pozdravím s Jiřím Suchým, s Jitkou Molavcovou, to mě pokaždé potěší.
Sama říkáte, že léta v Semaforu byla nejhezčí ve vašem životě. Co si z té doby vybavíte?
Všechny ty roky, zažila jsem tam krásnou atmosféru a krásná představení. Ještě když byl naživu Jiří Šlitr, tak to byl pro mě úplně nejlepší Semafor. Hrála jsem třeba ve slavné hře Jonáš a doktor Matrace, kde měl Šlitr svoji poslední roli. Byly jsme v korzetech, samé pěkné holky, a lidi na nás koukali rádi. A byla legrace. Suchý se Šlitrem měli neskutečné nápady, pořád se špičkovali, přehazovali si různé fóry. Představení byla čím dál delší, protože diváci se tím bavili a oni přidávali. Bavili jsme se i my v zákulisí.
Minulý rok byl pro český film smutný, zemřel Miloš Forman. Jak na něj vzpomínáte?
Jako na svého bývalého manžela a otce našich dvojčat Petra a Matěje. Naposledy jsme ho viděli asi půl roku před smrtí, když nás jeho Martina pozvala do Ameriky. Jela jsem i se syny a byli jsme rádi, že jsme ho viděli a on byl asi taky rád. Martina byla v pohodě a všichni jsme byli spokojení.
Kdo vám řekl o jeho smrti?
Teď už nevím, asi můj další syn Radim. Kluci tam hned jeli. Já ne, co bych tam dělala. Samozřejmě mě to zasáhlo. Když s někým strávíte půl života, tak vás to vždycky zasáhne.
Jaký jeho film jste viděla naposledy? Ať už ho režíroval, nebo v něm hrál.
Ten jeho poslední, Milovaní. To je francouzský muzikál, ve kterém si Miloš zahrál. Nejradši mám samozřejmě filmy, které točil tady, Černého Petra, Lásky jedné plavovlásky a Hoří, má panenko. Ty americké jsou taky fajn, ale už to jsou zkrátka takové velkofilmy.
Co teď zrovna děláte? Pracujete na něčem?
Průběžně pořád dělám lampy. Teď mi tedy zrušili všechny obchody, co byly, takové ty v centru Prahy kolem Obecního domu, tak už to nemám kde vystavovat, jedině na internetu. Spíš je vyrábím pro lidi, kteří už ode mě něco mají z dřívějška. Naučila jsem se to, mám v tom nějaké zkušenosti, baví mě to.
Jak odpočíváte?
Většinou při práci. Nejsem ten typ, co bude někde ležet. Jsem spíš nervózní, když nemám práci, myslím tu fyzickou. Divadlo nebo seriály, to už si klidně odpustím. Ale pracovat manuálně, na zahradě, to mě baví. Už to sice nejde jako dřív, ale je to lepší, než sedět na zadku, ne?
Kde to máte nejraději?
Tak průběžně, trochu jsem v Praze a trochu mimo Prahu. Kdykoliv jsem mimo, těším se do Prahy, a pak zase obráceně. Ráda jezdím s mými dobrými známými do Maďarska do lázní, pravidelně na podzim. Jsou to příjemní lidé, jedna je bývalá pokladní ze Semaforu, tak jedeme s její rodinou a je to prima. Pěkné lázně a pěkně se pobavíme. Na to se vždycky těším.
Jak si vedou vaši tři synové?
Nejsme takoví, že bychom denně o sobě věděli. Když je příležitost, sejdeme se, ale jinak jsme každý jinde. Petr teď v Itálii něco režíruje. Matěj vydal moc hezkou knížku, mám tam i recept, ale je spíš do umění než do receptů. Radim chystá nějaké vzpomínky okolo Formana, něco píše. Jinak provádí cizince v čínštině a angličtině.
