Nakupování věcí pro vnoučata je pro mnohé lidi velmi oblíbená disciplína, přestože to ve skutečnosti znamená, že sami sobě hodně věcí odpírají.
Čtrnáctiletá Natálie vyžaduje, aby mohla každý měsíc aspoň jednou navštívit babičku. Potíž je v tom, že Natálie žije v Praze a babička v Opavě. Takže cesta je dlouhá, nákladná. „Bylo nám divné, proč tam tak vehementně chce jezdit. Na jedné straně jsme rádi, že chce být s babičkou, že ji má ráda. Ale prostě nám to bylo divné, cítili jsme něco za tím,“ vypráví Natáliina máma. Ukázalo se, že babička Natálii pokaždé, když je u ní, hojně obdarovává. Předem si mailem spolu vyjasní, o co by vnučka měla zájem. Natálie babičce pošle mailem odkaz na internetu a babička se to pak ze všech sil snaží zajistit. Dárek objedná, zaplatí, vyzvedne a dá Natálii vědět, že na ni věc u ní čeká. K tomu jí ještě pokaždé dala pět set, někdy tisíc korun.
„Máma jí objednává přes internet, na co si Natálka ukáže. A pak jí vždy dá vědět, že to má u ní připravené, takže holka trvá na tom, že tam chce jet. Přišlo mi to od mámy divné, ne moc výchovné, tak jsem jí to řekla. Šíleně se urazila. Že prý mám být ráda, že má s vnučkou hezký vztah, že jí chce vše dopřát, že my jí její přání neplníme. No, neplníme. Jednak na to nemáme, jednak nechceme, aby měla vše, na co si vzpomene,“ vypráví Natáliina matka.
Ta situace není nijak výjimečná. Jak jinak dát vnoučatům najevo, že je máme rádi, než že jim něco podstrčíme? Zejména pokud jde o děti vyššího věku, o puberťáky, kteří o nějaké rodinné sešlosti moc nestojí. Ale když vědí, že z dědy a babičky něco kápne, panečku, to je hned zájem zvýšený.
Ostatně, ne nadarmo hodně lidí používá větu: Rodiče jsou na výchovu, prarodiče na rozmazlování.
„Dnešní děti nemají takové babičky, jaké bývaly kdysi. Ty současné nemají na vnoučata často čas. Mají svůj život, své aktivity. Mnohdy jde jen o rychlá letmá setkání, při kterých je laskavost a čas nahrazen dárky,“ uvedla psycholožka Jiřina Prekopová.
Že prarodiče kupují dárky vnoučatům rádi, se ukázalo i v anketě na portálu i60. Když měli čtenáři uvést, za co nejvíce utrácejí mimo náklady spojené s bydlením, jídlem a běžným provozem domácnosti, nejčastěji uváděli, že za dárky pro vnoučata. Ukázalo se, že za dárky pro vnoučata utrácejí více než za léky, za cestování, za kulturu. A to hlasovali uživatele portálu pro aktivní seniory, lidé akční, kteří mají spoustu zájmů. Co by teprve říkal typ seniorů, kteří preferují klidný život, rodinu, kteří nikam nechodí? Ti možná investují do vnoučat ještě víc.
Je to problém, o kterém se moc nemluví. Ale opravdu je to problém. Psychologové totiž čím dál častěji upozorňují na to, že současná generace dětí a mladých lidí je doslova zavalena věcmi a možnostmi. V mnoha rodinách si to už lidé začali uvědomovat a snaží se své děti vést jiným, než jen materiálním směrem. Jenže babičky a dědové jim to mnohdy kazí.
„Můj syn a snacha si nepřejí, abych vnukovi cokoli kupoval, aniž bych jim o tom řekl. Já tvrdím, že snad mám právo koupit, co chci a komu chci. Vím, že toužil po nových lyžích, tak jsem mu je koupil. Oni byli naštvaní, že prý ho rozmazluju. Myslím, že je štvalo, že to byl dárek, ze kterého měl kluk největší radost. Je to můj jediný vnuk, chci, aby si mě pamatoval. Já už nic nepotřebuju. Mám slušnou penzi, žiju v domku, mám minimální náklady na život. Tak šetřím pro něj. No a co? Dělá mi to radost,“ vypráví osmasedmdesátiletý Karel.
Jeho kamarád to vidí jinak. „Karel jí celý týden jeden suchý chleba a levné salámy. Nic pořádného si nekoupí, pořád škudlí. Je mu líto dát peníze za pivo, za oběd v naší hospodě. Přitom je sám, klidně by si to mohl dovolit. Vím, že se pořád jen stará, aby mohl něco koupit tomu jeho vnukovi, který se tu ale neukáže, jak je rok dlouhý,“ vypráví Karlův soused a kamarád.
Každá rodina by si měla stanovit pravidla výchovy dětí a prarodiče by je měli respektovat, i když se jim nelíbí. „Rozhodující slovo mají ve výchově dětí mít vždy rodiče, ne prarodiče. Ti se s tím musí vyrovnat,“ míní Jiřina Prekopová a podobný názor má většina psychologů.
Takže až někdo uslyší od rozkošné vnučky nářky, že jí maminka nechce koupit tam tu růžovou sukénku, není nejlepším řešením běžet do obchodu co nejrychleji, dokud tam ta sukénka ještě je. Mnohem lepší je zavolat dceři nebo synovi a zeptat se: Hele, pořád mluví o nějaké sukni, nevadilo by vám, kdybych jí ji koupila? Mně by to udělalo radost. Ale záleží na vás, nevím, jestli už takových sukní nemá pět, jestli to není rozmar, jestli by ji opravdu nosila. Já vím, že ji kupovat nemusím, ale prostě bych ráda. Tak mám? Tak super, koupím. Bude mít radost.“
