Je to dovednost, protože se žádostem o pomoc dá naučit. Vlastně je třeba se jim učit. Protože jen málokomu je příjemné o něco žadonit, prosit. Není to přirozené, proto je řeč o učení.
Jednaosmdesátiletá Věra z Ostravska nedávno zkolabovala na lavičce nedaleko svého domu. Našli ji tam kolemjdoucí. Zavolali záchranku. Lékařka Věru vzkřísila. Nešlo o nic vážného, Věra byla prostě unavená a únava zvýraznila její zdravotní problémy.
„Proč, paní, taháte sama tak těžké tašky?“ ptala se jí mladá doktorka.
„Já to zvládnu.“
„Nemáte nikoho, kdo by vám pomohl nebo zajel na nákup?“
„Nepotřebuju. Přece jsem schopná unést nákup.“
„Víte, že existují služby, které vám nákup přivezou? Pomoct vám mohou i na úřadě, poradí vám,“ nevzdávala to lékařka.
Věra později kamarádkám takto popisovala situaci: „Byl to trapas. Vypadala jsem jako stará bába, která už nezvládne ani odnést nákup. Prostě jsem selhala a štve mě, že to viděli i sousedé. Co si teď budou myslet?“
„Co by si měli myslet? Uvědom si, kolik ti je let. V takovém věku je přece normální, že člověk potřebuje občas s něčím pomoct. Jenže ty si o pomoc neumíš říct a na to doplatíš.“
„Nikoho se o nic prosit nebudu.“
Mezi lidmi vysokého věku není podobný postoj nijak výjimečný. „Mnozí senioři jsou hrdí. Nejsou zvyklí žádat o pomoc. Když se dostali do svízelné situace, berou to jako své selhání,“ říká Jan Lorman, který vede hnutí Život 90. Podobnou zkušenost má řada lidí, kteří mají ve svém okolí seniory vysokého věku.
„Mezi našimi klienty byla dáma, které bylo přes devadesát. Vozili jsme jí jídlo. Nabídla jsem jí, že jí občas uklidíme. Odmítla, vypadala dokonce uraženě. Přitom měla doma obrovský binec. Žila sama ve velkém bytě v centru Prahy, vše tam bylo pokryté vrstvou prachu. Bylo jasné, že údržbu takového bytu sama nezvládá, ono to by to bylo moc i na mladého člověka. Pak si na mě stěžovala, že jsem prý moc vlezlá a pletu se jí do života,“ říká studentka Jana Novotná, která pracovala při studiu v různých organizacích pomáhajících seniorům. Vzpomíná i na pána, který nebyl schopen sejít po schodech a žil v domě, kde nebyl výtah. Sociální pracovníci ho objevili ve velmi zuboženém stavu po upozornění sousedů. Téměř nejedl, protože si už nebyl schopen dojít do obchodu. „Ptali jsme se ho, proč někoho nepožádal o pomoc. Jeho sousedé se zdáli být fajn, měli o něj starost a říkali, že by mu klidně nakupovat chodili. Řekl, že přece nebude nikoho prosit o pomoc. Byl na nás spíše naštvaný. Zdálo se mi, že je mu trapné, že ho vidíme v situaci, ve které si neumí poradit,“ vypráví.
Bezmocnost a stav, kdy je člověk odkázán na pomoc druhých. To lidé často uvádějí, když mají říct, čeho se nejvíce obávají. Jenže umět si říct o pomoc je důležité, protože je vysoce pravděpodobné, že se člověk někdy do takové situace dostane.
„Mně bylo trapné zavolat kamarádce, aby mi přišla umýt vlasy, když jsem měla zlomenou ruku,“ říká pětapadesátiletá Olga. Po dopravní nehodě zjistila, jaké to je být odkázána na něčí pomoc. Po rozvodu žije sama, děti nemá a najednou zjistila, že se kvůli komplikované zlomenině nemůže ani umýt. „Páchla jsem, byla jsem bezradná, ale podlehla jsem nějakému pitomému pocitu, že se nehodí říct si o pomoc. Takže jsem si při pokusu o nějakou činnost ruku ještě více poškodila. Doktor mi vynadal a mně došlo, že moje hrdost je vlastně hloupá. Naučila jsem si od té doby si o pomoc říkat,“ vypráví.
Psychologové se shodují v tom, že současná doba je sice velmi dobrá v tom, že senioři přestávají být podceňováni a dobývají si pevné místo ve společnosti. Na straně druhé to často obnáší situace, kdy se starší lidé za každou cenu snaží vyvolávat dojem, že zvládnou více, než ve skutečnosti dokáží. Ze slovníků mnoha lidí mizí věty typu:
Tomu nerozumím. To nedokážu. Na to už nemám sílu. S tím si neporadím, potřebuji pomoc. Prosím, pomohl byste mi….
Opravdu není nic potupného na tom, říct si o pomoc. Jenže je to těžké. Zná to každý, kdo se do takové situace dostal a nemusí se to týkat jen problémů spojených s věkem.
„Zpočátku jsem za každou cenu chtěl dokázat, že vše zvládnu. Přijel jsem do restaurace, číšník mi chtěl pomoct zajet ke stolu a já ho odháněl a snažil se tam vmanévrovat sám. Samozřejmě to nešlo, poboural jsem nějaké židle, vytvořil jsem situaci, která byla trapná všem,“ vyprávěl herec Jan Potměšil o tom, jak se zpočátku těžko vyrovnával s tím, že zůstal po autonehodě odkázán na pohyb na vozíku. Později se naučil naprosto jasně dát najevo, kdy pomoc nepotřebuje a kdy ji naopak přivítá.
Odmítáním pomoci mnohdy lidé dostávají do nepříjemných situací především ty, kteří se snaží pomoc poskytnout. Nemusí přitom jít jen o pomoc, ale stačí jen běžná situace v tramvaji. „Pustil jsem jednu dámu sednout a ona mi řekla, že jsem jí zkazil den, že snad ještě není tak stará, abych ji musel pouštět sednout,“ popsal podobnou situaci herec Jan Čenský.
Každý je rád, když má ve svém okolí lidi výkonné, samostatné, soběstačné. Málokdo je však rád, když má ve svém okolí lidi, kteří si na to jen hrají. Právě proto je dobré se s přibývajícími roky zamyslet nad tím, jak se nejlépe postavit k situaci, kdy člověk nějakou pomoc opravdu potřebovat bude.
