Samaritánský syndrom. Vada, s níž se špatně žije

Všeho s mírou platí i v tomto případě. Pakliže ta pomoc není vzájemná, žijme si my, co jsme už pro potomky udělali, co šlo, tak, aby to hlavně vyhovovalo nám. Lidičky, co je máme rádi, si rychle zvyknou jen a jen brát. A potom neumějí jak dávat, tak oplácet to dobré druhým. A tady bohužel zase platí, čím méně toho uděláme pro druhého, tim více si toho váží. Maminky a babičky, služky rodin, se vděku dočkají málokdy. A stačilo by tak málo....NA MĚSÍC ODJET A NECHAT RODINKU NAPOSPAS SAMU SOBĚ. Vím, o čem mluvím, v případě bývalého manžela jsem byla poskokem. Teprve, když žije sám vidí, co dá domácnost práce. Pozdě.

Bůh Bible doporučuje: Miluj bližního svého jako sama sebe. Kdo je na sebe moc přísný, může mít sklony vyčítat druhým rozmařilost. Já se třeba obejdu bez kadeřníka, stačí když mě ostříhá kamarádka - ale pokud mne to povede k tomu, že kdo nechá u kadeřníka tisícovku je nezodpovědný hýřil - bude tu něco špatně. Naše děti se mají dobře a škudlit jim z mého důchodu a pak jim vyčítat, že jsem si kvůli nim nekoupila ani hašlerku - no to mě ani nenapadne.

On je totiž velký rozdíl mezi, BÝT nepostradatelným a pečovat o nemocného, tomu se říká samaritánství, nebo SE CÍTIT nepostradatelným a čekat, že mu pomoc a péči někdo někdy vrátí. Vrátí, v každém případě. Otázkou ovšem je, zda odplata bude taková, jakou dotyčný/á očekávali.

"Samaritánský syndrom", už samo slovní spojení silně kulhá. Pokud je dle autorky článku samaritánství nemoc, neboli soubor příznaků, který charakterizuje určitou nemoc, nebo označení dosud neobjasněné nemoci, tak jsem asi hodně "nemocná". Naštěstí jsem se s touto "nemocí" sžila, je mi vlastní a není pro mě "vadou, s níž se špatně žije".

Samaritánským syndromem netrpím a snad ani nebudu ???

Pokud něco pro někoho dělám, tak nezištně, čímž myslím nejen finanční stránku, ale i vnitřní pocit. Něco dělat a čekat za to vděk, a hlavně to dotyčnému při každé příležitosti předhazovat, zavání vydíráním, a to ne, ne.

Pokud někdo pro někoho něco dělá proto, aby se mu za to dostávalo nekonečného vděku, musí být pochopitelně zklamán. Pomáhat můžete jen tomu, kdo o to požádá...ne pořád něco vyžaduje... a nečekáme na to, že druhý vás bude chválit a bude nadosmrti vděčen. I rady...ty jsou dobré jen tehdy, jsou-li vyžádané. Takový problém má bohužel náš syn, je hodně emotivní, citlivý...hlavně na různé nespravedlnosti. Jeho známosti a vztahy často končily na to, že se snažil vyhovět, dělat věci navíc, div by se nerozdal...nedovedl bohužel pochopit, že dělá občas něco, o co druhý ani nestojí. Tak se vždy nechal tak trochu zotročovat a využívat, dokud mu nedošlo, že tudy cesta nevede. Pracuje ve zdravotnictví, tam svůj samaritánský syndrom může účelně uplatnit a je spokojený...za pomoc, pozornost a empatický přístup mu nikdo nevynadá...

Pokud se někdo "obětuje" dobrovolně, měl by z toho, že něco dělá pro druhé, mít především radost, měla by ho tato činnost naplňovat. Ale v tom případě se zase nedá mluvit o "obětování se" v pravém slova smyslu, neboť takový člověk pomáhá nezištně a nikdy by nikomu nevyčítal, že pro něho něco udělal, natož aby od něho čekal nějakou vděčnost nebo si stěžoval, kolik má práce navíc. Ale když někdo pomáhá jen "z musu" nebo proto, že počítá už dopředu s vděčností a oplátkou, případně vyčítá těm, co jim pomáhá, že nejsou dost vděční, je to jen obyčejný citový vyděrač. Platí sice pořád, že co člověk pro druhé udělá, to se mu obratem znásobeno vrátí, ale jen když to udělá s láskou a bez podmínek. Jinak se mu vrátí zase jen podmínky a výčitky. A stejné je to s vděčností, ani ta se nedá vynutit, buď je, nebo není... Tak v životě funguje zákon rezonance, a ten nikdo neošidí.

Je smutné ,že si některé děti neuvědomí co pro ně rodiče dělají (přehánět by se ,ale nemělo )

Je absurdní očekávat od někoho vděk za to, že jsem se pro něj obětovala, pokud o moji oběť nestál. Nešťastné jsou obě strany.