Ilustrační foto: ingimage.com

Samaritánský syndrom. Vada, s níž se špatně žije

22. 3. 2019

Obětovala jsem vám celý život a vy se ke mně za to chováte tak ošklivě. To mám za to, že jsem po tvém boku zestárla, co teď z toho mám? Život je nespravedlivý. Pořád se starám o druhé a nikdo mi to nevrací.

psychika

Autor: Vratislava Hofmanová, redakce

Hodnocení:

(4.9 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Eva Marečková 22.3.2019 16:03

Dovolím si svoji úvahu. Ve +/- společné domácnosti žijeme s manželem s moji maminkou/vdovou 35 let. Jako vdova a mladá důchodkyně (v 53 letech) obětovávala přirozeně (podle ní) celé roky naší rodině a domu, my přijímali její starost, péči a oplátkou nežili svůj styl života mladé rodiny. Většinu rozhodování o způsobu výchovy, zaměstnání, domu, ... bylo podmíněno informováním a souhlasem maminky. Snažili jsme se jí dělat po ty roky "šťastnější", spokojenější ve spolužití, sdílení volného času, zábavy, rekreace. Synové jsou se svými partnerkami mimo naše město. Sláva - dali jsme jim svobodu, nezávislost, dobrou výchovu. Maminka/babička samaritánka onemocněla rakovinou a demencí. Mám vštípeno, že se tak nějak od ženy/dcery počítá s tím, že se postará o rodiče. Společnost manipuluje směrem k citovému vydírání nás "starých dětí", abychom dopřáli kvalitní život rodičům. A ejhle, maminka odmítá jakoukoli pomoc, podporu, pomáhání ve všech úkonech či činnostech. Je šťastná, když dáme kávu, hrajeme společenské hry, dennodenní procházky. Podvědomě to stále od nás očekává, "má na to právo, když je jí 88 let", jak sama říká. V nemoci mne vytěsnila, nevybavuje si, že by kdy měla dceru, neví, kde jsme se tu a kdy vzali. Pokračuje tak druhá generace "nuceného" samaritánského obětování žen. Výchova, svědomí, společenský tlak vs. jedinečnost osobnosti, sobectví, inteligentní žena.

jitka schildhabelová 22.3.2019 14:37

p.Věro-to jsem se po dlouhé době pobavila-vtip je opravdu velice vtipný a je vyčerpávající odpovědí.

Zdenka Soukupová 22.3.2019 13:01

Paní Věro,☺☺☺! To je úplně přesné. Pomáhat se samozřejmě má, ale jak říkala moje babička: vocuď až pocuď, (volně přeloženo: všechno má své meze, pokud toto rčení někdo nezná).

Věra Halátová 22.3.2019 12:43

Co k tomu říct. Je to určitá nemoc psychiky. Říkal se takový vtip: Přijde žena do nebe, Svatý Petr ji vyslýchá, jako, kam přijde, a ona říká: Celý život jsem oběžovala manželovi, nikdy jsem mu nebyla nevěrná, splnila jsem mu každé přání, věnovala jsem se jen rodině, svým dětem, nikam jsem nechodila, nejezdila, žila jsem jen pro svou rodinu. Svatý Petr řekl: dostaneš křídla. Á, to budu anděl? Né, HUSA.

Jana Kollinová 22.3.2019 12:07

Samaritánským syndromem netrpím.

Jitka Caklová 22.3.2019 11:28

Při čtení o "samaritánském syndromu" si vždy vzpomenu na slova "čarodějnice" Marcely Košanové, když odpovídá na otázky maminkám třicetiletých mamánků, kdy a zda vůbec budou babičkami: "Víte milé maminky, každá z vás byste chtěla mít po svém boku chlapa, o kterého byste se mohly opřít, spolehnout se na něho a pro potencionální nevěstu vychováváte "bábovku", která není schopná postarat se ani sama o sebe, natož o případnou budoucí rodinu.". Co dodat?

Zpět na homepage Zpět na článek

Kdo žije podle představ druhých, bývá na konci života nespokojený

Žil jsem tak, jak ode mě ostatní očekávali, ne tak, jak bych sám chtěl. Tuto větu ve stáří říká mnoho lidí. Nebo si něco takového myslí. Zatímco v mládí měli pocit, že je správné se přizpůsobit, s přibývajícími roky se více kloní k individualismu, ba až sobectví.

Vratislava Hofmanová, redakce

O lásce, emocích a egu

Láska. Všude na ni narážím. A dobrovolně přiznávám, že s ní mám problém. Ta pravá je prý bezpodmínečná, všeobjímající a sídlí v srdci. Čtvrtá čakra, barva červená. Být v jednotě. Se vším. I sama se sebou. Splynout. Ať se snažím jak chci, nesplynu.

Ludmila Černá

Poradci, kteří poučují. Přibývá jich a dovedou znepříjemnit život

Dám ti dobrou radu. Věděla jsem, že to takhle dopadne, měli jste to dělat jinak. Nechci vám do toho mluvit, ale děláte to špatně…. Snad každý se setkal se situací, kdy mu někdo radil, přestože o to nestál. Nevyžádané rady neradi slyšíme, ale rádi je dáváme.

Vratislava Hofmanová, redakce

„Ty to tak nebereš“

To jsou slova mé manželky. Někdy se zbytečně trápí z nepříjemných skutečností, které se jí staly.…

Jindřich Berka

Psycholožka Hana Alblová: Každý člověk se v krizi chová jinak. Univerzální rada, jak se vyrovnat s traumaty, neexistuje

Strach, pocit marnosti, beznaděje, neschopnost dívat se do budoucnosti a další psychické propady prožívají lidé zasaženi povodněmi. „Lidem v takovém stavu je důležité nabídnout naději, potřebují vidět světlo na konci tunelu," říká psycholožka Hana Alblová.

Jan Raška