Vzpomínka na Stanislava Zindulku
FOTO: Česká televize

Vzpomínka na Stanislava Zindulku

17. 3. 2019

Do hereckého nebe odešel jilemnický rodák Stanislav Zindulka. Pan herec, ale především skromný, veselý a vstřícný člověk. Ve svém nabitém pracovním diáři si vždy našel prostor, v němž se podělil o kousek svého plodného života.

Nedávno mi vyprávěla kmotra, jak se před lety potřebovala pana Zindulky na cosi zeptat. Její muž pocházel také z Jilemnice. Zavolala k nim domů, telefon zvedla hercova manželka. Za pár hodin zazvonil telefon a následovalo dlouhé povídání. Připomněla mi tak rozhovor, který nám pro časopis Generace připravila Eva Fišerová v roce 2008. Pojďme se společně ve zkrácené verzi na chvíli vrátit v čase. To bylo Stanislavu Zindulkovi 76 let. Přesto jeho slova mnohde intenzivně promlouvají i k naší současnosti.

Vždycky jsem si myslela, že známý a výborný herec Stanislav Zindulka je Brňan. Zřejmě proto, že dlouhých dvaadvacet let  hrál velké postavy v Divadle bratří Mrštíků, hodně se vyskytoval v brněnské, ale i ostravské televizi. Jenomže on kdysi vstřebával teorii herectví a historii divadelnictví v Praze, praxi už měl v té době hluboko pod kůží z ochotnického jeviště na domácí scéně v podhůří Krkonoš, v Jilemnici.
„Máte pravdu, často si lidé mysleli, že su Moravák, ale já nésu,“ uvedl vše na správnou míru Stanislav Zindulka na začátku vyprávění o své divadelní pouti, která trvá už přes půl století a nabrala pěkně na obrátkách. V šestasedmdesáti letech hraje v deseti kusech na sedmi pražských scénách, právě se chystal na cestu do Bratislavy, kde měl dvě představení, potom mířil do Drážďan a pomalu začínal balit kufr na listopadový zájezd do zámoří, kde se představí kanadskému publiku jako černý šofér ve hře „Řidič paní Daisy“. Uvízl rovněž v osidlech nekonečného televizního seriálu a ještě má tolik energie, že se chystá na roli ve filmové pohádce.

Jak se stalo, že jste zamířil na horách zrovna k divadlu?
Táta byl textilní výtvarník, maminka mu pomáhala, vedla domácnost a pořád si zpívala. Oba milovali divadlo, takže mě brávali do jilemnického ochotnického souboru a já brzy ochotničil s nimi - když se vyskytla nějaká dětská role, tak jsem ji dostal. Úplně poprvé jsem si zahrál sotva v pěti letech. Venkovští ochotníci, velcí vlastenci, nastudovali v polovině třicátých let „Prodanou nevěstu“ a já se objevil ve scéně, jak přijíždějí cirkusáci, principál nemůže zvednout činky a přiběhne takový malý komediantský kluk a odnese je. To byla moje první divadelní příležitost a začátek lásky k řemeslu na celý život.

Tehdy už ale v horských oblastech sílil německý vliv…
Byl jsem hodně vnímavý kluk a dodnes mám před očima městečko s mimořádně bohatým kulturním životem a se dvěma středními školami - gymnáziem a tkalcovskou průmyslovkou. Jilemnice byla tehdy poslední českou výspou,  pomalu končila třicátá léta a stahovala se německá mračna. Vše kolem už bylo německé a možná právě proto u nás ve městě stále převládal zvláštní pud národní sebezáchovy. V Jilemnici byl tehdy nejen ochotnický spolek, ale i dva pěvecké sbory, fungoval i orchestr s velmi dobrými venkovskými muzikanty. Naše „Prodka“ měla  několik repríz a jezdili jsme s ní po českoněmeckých štacích - Žacléř, Hostinné, Vrchlabí, Trutnov…, což mi pak připomínala cesta z „Vlaku dětství a naděje“ - jako bychom podporovali český život, který začal být utlačovaný. Všechno to pohraniční utíkání, ta zvláštní atmosféra se mi ve vzpomínkách vrátily, když jsem točil zmíněný film. Prožitky uložené hluboko v nitru se dostaly na povrch a já je zúročil v roli Josefa Pumplmě. Film měl nádherný scénář, vynikající předlohu i režiséra, a snad i proto velký úspěch.

Vzpomínáte často na dětství, na mládí?
Myslím, že svoje dětství si člověk nese celý život a běda tomu, kdo ho zapomene, nebo chudák ten, kdo ho měl nedětské. Myslím, že dětství i moje mladá léta jsou pro mě nekonečným zdrojem inspirace. Vnímám velice ostře všechno, co se tehdy odehrávalo. Pamatuji ještě pošťáka co jezdil s koněm, bubeníka na rynku, k němuž se sbíhali lidi, aby jim přečetl nejnovější zprávy a  šel pak s informací dál. Když projelo městem auto, všichni se za ním dívali a pokud se na obloze objevila vrčící tečka - letadlo - celé město ji sledovalo a jako na povel za ní otáčelo hlavu v hlubokém záklonu, dokud nezmizela za obzorem. To vše mám v sobě, ale hlavně naši velkou rodinu. Měl jsem o dva roky staršího a o šest let mladšího bratra a bydlely s námi ještě dvě maminčiny neprovdané sestry, vzácné a láskyplné ženy. Měl jsem tak vlastně tři maminky a byl jsem obklopen láskou a péčí. S maminkou a s tatínkem jsem trávil hodně času v divadle, jedna teta byla dámská krejčová a pro mě bylo úžasně podnětné poslouchat životní příběhy zákaznic, které při zkoušení vyprávěly; druhá teta pekla speciální jilemnické trubičky, takže přicházeli další zákazníci a povídali si s ní a mě ten kolorit a galerie postav nesmírně fascinovaly. Nad vším vládl pevnou rukou táta, byl záštitou pro celou rodinu a měl v krvi spojení kumštu a výtvarného řemesla. Od všech jsem proto čerpal inspiraci pro další život a svou profesi herce, kterým jsem chtěl být odmalička.

To se tak často nestává, představy se s věkem a zkušenostmi měnívají...
Rád jsem chodil s rodiči do divadla, kouzelně mi voněla herecká šatna s typickým aroma starého plyšového nábytku a líčidel, takže jsem šel za tou vůní a strašně nerad, i když už dnes líčidla nevoní, bych vůni divadla ztratil. Škoda, že se dnes leckde dělá divadlo bez vůně, to mě bolí. Tu původní vůni stále hledám. Vlastně mě inspirovala také ještě určitá komediálnost postavy jilemnického faráře, když jsem byl úplně malý. Zaujalo mě, jak předstupuje před lidi, jak ho poslouchají a sledují jeho herecký výkon a kázání. A pak ten jeho „kostým“, který si oblékal. Když jsem potom doma faráře napodoboval, tak to byla vlastně moje úplně první role, jen bez publika.

Studia v Praze - první angažmá v Hradci Králové – jaká to byla období?
Jsem u divadla třiapadesát let a moje učednická léta v Hradci jsou i po tolika letech nezapomenutelná. Přišel jsem tam v roce 1955 a zastihl ještě starou gardu herců, kteří působili v kočovném divadle. To pro mě byla nedocenitelná zkušenost. Leckdo by mi mohl závidět, že jsem potkal tyto nesmírně pokorné,  obětavé herce. To pro mě byla veliká hřivna, navíc snad v nejpočetnějším mimopražském souboru s padesáti členy. Hrálo se denně jak v hradeckém divadle, tak na zájezdech, což byly samé krásné štace krajem Babičky Boženy Němcové a Jiráskova F. L.Věka.

Zavítali jste někdy také do Jilemnice?
Rád jsem tam jezdil a když jsme tam hostovali, měl jsem vždy největší ovace. Dnes jsem čestným občanem Jilemnice. Je to hnízdo moje nejmilovanější, kam se vracím vždy, když jsem moc unavený nebo si s něčím  nevím rady, nebo když mám naopak moc velkou radost. Mezi své, kterých už tam sice moc není, ale ten zvláštní duch je tam stále.

Po dvanácti letech v Hradci už jste měl zkušeností na rozdávání a na dvě desetiletí a dva roky jste zakotvil v Brně.
Dostal jsem dvě zajímavé nabídky. Jednak  angažmá v Divadle bratří Mrštíků, jednak učit na konzervatoři, a to pro mě mělo velký význam. Navíc jsem měl podporu obětavé ženy, tak jsme se stěhovali do neznámého prostředí.

Ohlédnete-li se za pedagogickou érou, o co jste se snažil  za katedrou a co jste z tohoto období načerpal sám pro sebe?
Sedm kantorských let bylo něco mimořádného, co mi moc prospělo, a také mě to hodně bavilo. Mohl jsem se tam realizovat naprosto jiným způsobem a vlastně navázat kontakt s nastupující hereckou generací. Dodnes mám vazbu se svými žáky, všude se ke mně hlásí a někteří už jsou také babičky a dědečkové. Měl jsem štěstí na velmi talentované studenty. Něco z té doby ve mně asi zůstalo, i dnes za mnou přicházejí mladí lidé a já jsem rád, že jim mám co říci a opravdu s chutí s nimi pracuji, pokud jsou poctiví. Díky Bohu jsem takových našel velmi mnoho.

Poznal jsem tak dobře mentalitu nové generace, její vidění světa, chápání nejrůznějších jevů, názory, touhy a zájmy. Zjistil jsem, že mladí čtou jiné věci  než já, zajímají je jiní básníci, jiná muzika. Znovu jsem se musel učit, abych toho věděl více než oni. Svým způsobem jsem se díky nim pedagogickou prací také sám profiloval. Učil jsem umělecký přednes a hereckou tvorbu. Přitom jsem hrál obrovský repertoár a když byly v inscenacích malé role a štafáže, dostával můj ročník příležitost, abych je měl po ruce, aby viděli, jak se postavy tvoří, jak vzniká představení, jak to dělám já. Jak se trápím a jak mi to třeba i nejde, aby věděli, jak těžké je dělat divadlo. Kontakt s praxí je vždy ta nejlepší cesta.

Bylo to moje velmi plodné období, ze kterého mám také řadu věrných přátel a rád na ten čas vzpomínám. Vždy, když se někdo z mých žáků někde objeví a prosadí se, velice mě to potěší.

Snad každý herec touží pracovat v Praze…
Vůbec nelituji, že jsem působil vlastně 34 let na „venkově“, myslím tedy mimo Prahu. Od počátku jsem věřil, byť jsem měl samozřejmě období pochybností a trápení, že se jednou dostanu na nějakou pražskou scénu, po čemž jsem toužil, i když ne nějak hystericky. Dokonce jsem dostal nabídku hned v začátcích, ale já ji nepřijal. Po zralém uvážení jsem si řekl, že ještě tolik neumím, necítil jsem se na Prahu dost zralý, což dnes asi málokdo pochopí. Přišel jsem, až když jsem se mohl postavit vedle mistrů a nemusel mít mindrák, že toho umím méně. Když si někdo myslí, že toho hned umí hodně, je to běh na krátkou trať a brzy se projeví, jak se mýlil. I když dnes už to možná ani neplatí, protože divák je jiný - často tleská nekvalitě, jeho mentalita se mění, lidi přestávají umět vnímat skutečný kumšt a berou jen tu komerční náhražku, protože  jim ji vnucujeme, zahlcujeme je tím. Je to ovšem i pro nás zajímavá zkušenost, což vím z vlastního působení v televizním seriálu, ale já si to kompenzuji zaujatou prací v divadle, kam stále přicházejí diváci se vztahem k umění. Sem seriálový televizní divák cestu nenajde. Spokojí se šidítkem, jemuž tleská a na skutečnou kvalitu už nemá trpělivost ani čas. Ale to je jiné téma.

Nakonec jste přece jen zamířil do Prahy, ovšem ve věku, kdy si vaši vrstevníci vypisovali žádosti o důchod. Co vás k tomu přimělo a jak reagovala rodina?
V Brně jsem profesně dozrál a najednou jsem měl pocit, že jsem tam tak trochu přesčas a začal jsem vážně přemýšlet o Praze. Jenomže v té chvíli nikdo s žádnou nabídkou nepřicházel, tak jako dřív, nebo jsem ji nemohl akceptovat, nebyl jsem  tzv. politicky čistý. V roce 1989 už byla jiná situace a objevila se i nabídka. Jenomže jen na třetinový úvazek do Městských divadel pražských. Byl to velký risk, který mi většina známých rozmlouvala. Přece jen už mi bylo sedmapadesát, což je věk, kdy se obvykle končí, nikoliv začíná. Žena mě opět podpořila, tak jsme znovu měnili byt a zamířili do Prahy. Oba synové už tady tehdy studovali, takže se vlastně rodina jen více přiblížila.

Za půl roku jsem dostal už poloviční úvazek a na konci sezony celý. Uvedl jsem se postavou Maxe Silvermana v Gardnerově hře „Sbohem, lidi“. Ještě jsem zpočátku dohrával v Brně, začal jsem točit filmy, přišly i další nabídky. Dnes už jsem v Praze pomalu také dvacet let a stále na plný plyn. Profesně jsem chytil třetí dech.

V současné době jdete z role do role…
To je relativní výhoda stáří, je nás málo těch, kteří ještě vládnou silami i pamětí, a když se objeví starší postava, není výběr tak složitý. Jeden z nás zrovna něco točí, druhý je právě v nemocnici, tak se osloví ten zbývající. Ale naštěstí jsem nikdy neměl nedostatek krásných rolí.

V rodině máte profesního  nástupce, syna Jakuba. Usměrňoval jste nějak jeho rozhodování a zahráli jste si někdy spolu? Rýsuje se další adept, kterému rovněž divadlo zavonělo, mezi  vašimi čtyřmi vnoučaty?
Starší syn Ondřej je uznávaný matematik, vystudoval „matfyz“, učil na univerzitě v USA, jezdí na významná sympozia a dnes je docentem na pražské technice. Ale má obrovský smysl pro umění, takže si máme spolu co povídat. Mladší Jakub je také herec, spolu s manželkou Kateřinou Vinickou jsou už devatenáct let v angažmá v plzeňském Divadle J.  K. Tyla. V pohádce „Princezna ze mlejna“ hrál vodníka, ale tam by ho poznal málokdo.

Na jevišti jsme se nikdy nesetkali, ale když byl ještě kluk, hráli jsme spolu  malého a starého klauna v pravidelném pořadu brněnské televize. Ale rychle jsem to zarazil, což bylo určitě dobře, děti občas neunesou slávu. Jinak jsem se ho snažil po dobrém ovlivnit, aby dělal něco jiného, protože byl na mnoho věcí daleko šikovnější než já. Upozorňoval jsem ho na možná úskalí hereckého povolání, nicméně jsem mu divadlo nikdy nezakazoval.

Dnes hrajete na sedmi scénách, malých i velkých, co vám lépe vyhovuje a kde všude hrajete?
Rád to střídám. V roce 1994 jsem dostal nabídku do velkého divadla ve stejný den, kdy se ozval Činoherní klub a já se rozhodl pro něj, už dlouho jsem totiž po této scéně pošilhával. Mám v něm dnes stálé angažmá a hraji dědečka v „Rodinné slavnosti“, impresária Turka Aliho v „Impresáriu ze Smyrny“, statkáře Václava Zelenku ve „Vodním družstvu“ a stárnoucího „navšechnokývače“ v Kunderově „Ptákovině“. Přesto se rád vracím do velkého divadla, občas potřebuji větší prostor. Účinkuji ve dvou  inscenacích: „Cikáni jdou do nebe“ a „Tango“ -  v Divadle  bez zábradlí. Velmi dobře se cítím v komorním divadle Ungelt, kde hraji s Alenou Vránovou šoféra v „Řidiči paní Daisy“, tančím a zpívám  ve „Večírku na Seině“ ve Viole, v Dejvickém divadle hostuji v „Hamletovi“ a v Divadle v Řeznické hraji s Aloisem Švehlíkem v zajímavé inscenaci Arnošta Goldflama o dvou starých hercích  nazvané „Ředitelská lóže“. Dostal jsem také příležitost v úplně odlišném žánru, v hudební komedii „Adéla ještě nevečeřela“, v Divadle Brodway, i to jsem si chtěl zkusit.

K tomu televizní seriál, to musí být náročné. Kde berete sílu a máte vůbec čas odpočívat?
Je to nápor, ale díky Bohu se s tím dokážu zatím vyrovnat. Hodně mi pomáhá zázemí, které mám doma, kam se vždy rychle po představení vracím. Naštěstí má oblíbená tramvaj „devítka“ jezdí často a na její trase mám všechna divadla, jen do Dejvic musím metrem.

Sílu mi vždy dodávalo a dodává přátelství. Měl jsem v životě veliké štěstí, že jsem potkal tolik vzácných lidí. Byli  to už někteří moji kantoři, později například Vlasta Fabiánová, Bohoušek Záhorský, František Smolík, Oldřich Mikulášek, Adolf Branald… A samozřejmě radost z práce. Naštěstí umím intenzivně  také odpočívat, to si hlídám. Tak jako mám před sebou v diáři pracovní program, tak tam musí být i světélko signalizující odpočinek, na který se vždy těším. A nikdy nepracuji o prázdninách, to hodně cestujeme, s chutí řídím auto, což je úplně jiný druh soustředění. Uklidňuje mě.

Co pro vás znamenala Cena Český lev za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli, za postavu Edy v „Babím létě“?
Rád vzpomínám na natáčení se Stellou Zázvorkovou a Vlastimilem Brodským, byla to radostná práce a herecký koncert. Z ceny jsem měl upřímnou radost, protože byla za roli ve výborném filmu. Všichni pak říkali, ať se připravím, že mi filmaři utrhnou s nabídkami ruce, a vidíte, žádná nepřišla. Vzpomněl jsem si na Miloše Kopeckého, který říkával, že herec je jako slečna, která čeká, jestli ji někdo vyzve k tanci. Myslím, že bych ještě leccos dokázal udělat ku prospěchu českého filmu.

Z Českého lva jsem měl o to větší radost, že jsem cenu dostal zrovna v roce, kdy jsem slavil sedmdesátiny. V té době jsem se stal také čestným občanem Jilemnice, města, ke kterému chovám bezmeznou lásku. Jsem pyšný, že si na mě vzpomněli. Tehdy to bylo moje velmi šťastné období.

Jak se díváte na stáří?
I večer života přináší svoji lampu. Určitě bych doporučil vyhnout se nerudnosti, ta život jenom ztrpčuje. A dokud je to jen trošku možné, je třeba hledat ty světlejší okamžiky a těšit se z nich; nezapomínat na přátelství a neubíjet se stesky nad vlastní bolestí, ale mít pochopení pro problémy druhých. Pak se zdají ty vlastní nějak menší a snesitelnější.

herci rozhovor
Hodnocení:
(5 b. / 6 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Anna Dudková
Díky za krásný rozhovor, byť už jen vzpomínkový. Pan Zindulka byl prostě "ze staré školy", lidské i herecké. Můj otec, který se část života věnoval stejnému povolání, měl přesně tento druh pokory. Když jsme potkávali o prázdninách pana Wericha, tak ho zdravil s hlubokou úklonou. Dnes jsou herecké "rychlokvašky" namyšlené, myslí si, že si před nimi svět sedne na zadek. Je mi líto, že se už pan Zindulka nemůže těšit z dalších rolí a my z jeho práce. Mrzí mě, že mi uniklo představení, které dělali s Petrem Nárožným, musel to být "koncert". Ale jednou proždy pro mě bude Josefem Pumplmě, ten seriál byl nádherně lidský, všichni byli skvělí.
Jitka Havlová
Skromnost a pokora pana Zindulky mě úplně dojala. Snad na něho díky jeho rolím ještě mnoho let nezapomeneme.
Marie Doušová
Pan Zindulka byl vynikající herec a skromný člověk. Čest jeho památce.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 50. týden

Blíží se vánoční svátky a s nimi návštěvy v rodinách, u známých, a také jiné společenské události. A tak si tentokrát vyzkoušíme, jaké máte znalosti z etikety.

AKTUÁLNÍ ANKETA