Byli studenty a nadějnými sportovci. Při cestě uruguayských ragbistů a jejich rodinných příslušníků z Montevidea na zápas do Chile však jejich letadlo havarovalo v Andách. Katastrofu přesně před čtyřiceti lety, 13. října 1972, přežilo ze 45 lidí na palubě pouhých sedmadvacet. Po nekonečných 72 dnech pobytu v extrémních podmínkách velehor se záchrany dočkalo jen šestnáct trosečníků. Ti přežili díky tomu, že se živili ostatky mrtvých kamarádů.
Turbovrtulové dopravní letadlo typu Fairchild se zřítilo nad pustou částí And na argentinsko-chilském pomezí asi 4200 metrů nad mořem poté, co pilot kvůli špatnému počasí mylně odhadl výšku a narazil do hory. Stroj se roztrhl, pád trosek ale naštěstí ztlumila silná vrstva sněhu. Někteří lidé zemřeli okamžitě při nárazu, další pak v následujících dnech. Osm z nich (včetně poslední z pěti žen na palubě) navíc později zavalila lavina, napsala agentura ČTK.
Přeživší zpočátku v nepřehledném terénu čekali na pomoc záchranářů, ranou však pro ně byly zdrcující informace z malého rádia, které se jim podařilo zprovoznit. Dozvěděli se, že jejich let je sice pohřešován, ale jelikož už údajně není žádná naděje, hledání bylo ukončeno. Muži proto začali pracovat na záchraně sami. Slabší a zranění například připravovali vodu tím, že kladli sníh na kovové pláty a nechávali ho rozehřívat. Nejsilnější pak zkoumali okolí a pokoušeli se nalézt nějakou cestu.
Osazenstvo nakonec rozhodlo, že tři členové - Nando Parrado, Roberto Canessa a Antonio Vizintín - se pokusí přejít Andy a přivést pomoc. Aby byli silní, dostávali větší příděly jídla než ostatní a snažili se z trosek vyrobit primitivní pomůcky, které by jim cestu ulehčily, například z izolace letadla ušitý "spacák". Po dvou měsících od pádu letadla trojice vyrazila. Muži ale záhy zjistili, že jsou úplně jinde, než si původně mysleli, a že jejich cesta za záchranou bude mnohem delší.
Nejvyčerpanější Vizintín jim proto nechal své zásoby a rozhodl se vrátit k ostatním, aby se v případě krachu první expedice mohl vydat jiným směrem. Parradovi (dnes 62 let; produkční) a Canessovi (59 let; kardiolog) trvalo deset dní, než překonali 70 kilometrů a dostali se do Chile. Zde narazili na pastevce Sergia Catalána, který jim dal najíst a zalarmoval úřady. Zbytek posádky byl z ledového pekla zachráněn vrtulníky 23. prosince 1972 a jejich návrat do civilizace se stal naprostou senzací.
Osudová havárie byla spjata s drsnými okolnostmi, kdy přeživší překročili jedno z nejsilnějších civilizačních tabu. V důsledku naprosté absence jídla se totiž rozhodli, že pozřou těla zemřelých, což pod tlakem otázek médií vyšlo najevo. "Pro svědomí bylo nejnáročnější to první rozhodnutí," řekl jeden z mužů. Při obhajobě zoufalého činu jim dal rozhřešení i tehdejší papež Pavel VI. Nezaujatí lidé kanibalismus z donucení přijali s pochopením. Horší to bylo pro některé příbuzné...
Příběh uruguayských ragbistů, symbol lidské touhy po životě, se stal předlohou pro několik knih a filmů, z nichž asi nejznámější je americký snímek z roku 1993 s názvem Přežít (Alive: The Miracle of the Andes), který se promítal i v českých kinech. Filmová verze se ale pamětníkům moc nelíbila, přišla jim příliš "hollywoodská".
Muži, co přežili, se dodnes pravidelně scházejí. Shodují se, že pro vítězství nad beznadějí a hladem bylo důležité, že dokázali eliminovat hádky a o důležitých věcech demokraticky hlasovali. Čtyři z nich se dostali do středu pozornosti opět v roce 2010, kdy dodávali odvahu 33 zavaleným chilským horníkům.
