Babička nemá čas, je nám k ničemu

Hezký den, když se narodilo první vnouče, moc času jsem na něj neměla, pracovně jsem byla vytížená až až, práce na směny, soboty neděle.Když jsem měla volno, kolikrát jsem se rozhodovala, jak ho rozdělit mezi prací doma, návštěvou maminky, či dětí.Ty mladší vnoučata si mne užijí víc, apokud mě mladí požádají o hlídání, bzť mi to naruší nějaký plán, vyhovím, říkám si, že to dělám pro ty malé i pro sebe.Vyrostou, zájem budou mít o spoustu věcí a už to nebude takové, jako když jsou malí.Vše půjde dál, a kdoví, co nám připraví.

Mám tři vnoučata v předškolním věku, ale bydlí daleko. Toho nejmladšího (od dcery, která bydlí v cizině), znám zatím jen z fotek. Vnuka a vnučku (od syna) vídám tak 4 - 6x do roka, protože žijí na opačném konci republiky. Samozřejmě mi chybí, ale na druhé straně - do důchodu mám ještě pár let, mám hodně časově náročnou a vyčerpávající práci, pracuji i o víkendech, mám jeden volný víkend za 6 týdnů, (syn a snacha to mají podobně), takže není moc šancí se navštěvovat. Ani bych při své práci nebyla schopna si udělat tolik času, abych ještě hlídala vnoučata. Jsem ráda, když mám vůbec někdy čas na sebe a své koníčky a přátele. Mám svá vnoučata ráda, ale určitě bych jim nevěnovala veškerý svůj čas, i kdybych už v důchodu byla. Děti mají vychovávat rodiče a mají se jim věnovat. Já jsem své děti také vychovala bez pomoci prarodičů (z jedné strany už nebyli, já měla jen matku, která děti nehlídala nikdy), a přežila jsem to, přestože jsem s nimi byla od jejich deseti let sama, a vychovala jsem je dobře. Jen jsem si musela leccos odříct a věnovat jim více svého času. Vyplatilo se to. Moje děti by po mně ani nikdy nechtěly, abych jim hlídala děti na úkor svého života, zájmů a aktivit. Když je to nutné a je možnost, ráda jim děti pohlídám (naštěstí jsou dobře vychované a nemusím se bát, že by mě neposlouchaly) a také s něčím pomůžu - třeba týden dovolené u nich je pro mě relax a uděláme při tom se snachou spoustu práce na zahradě. Ale všechno má své meze, každý má svůj vlastní život a nemůže si ho nechat řídit někým jiným. Já svým dětem do ničeho nemluvím a ony ode mne zase nevyžadují nemožné. Dnes je celkově problém, že mladí mají děti dost pozdě, babičky pracují do 65-ti let, takže hlídat pak malé děti v tom věku už je dost únavné, zvláště, jestli děti moc neposlouchají. A mladí by měli pochopit, že prarodiče si taky chtějí užít volna a odpočinout si, když se konečně dočkali důchodu, a ne mít další "šichtu" s vnoučaty. Vždy záleží na domluvě. Znám i takové babičky, které hlídají vnuky málem jako druhé zaměstnání - berou si kvůli tomu dovolenou, nebo pracují hlavně na nočních směnách, aby mladým vyhověly. Ale to už mi připadá jako zneužívání. Ale každého věc, jak si to zařídí...

Moje první vnučka se mi narodila v mých 45letech - postupně jsem od svých 3 dětí měla 9 vnoučátek, kterých jsem si dost užívala a byla s nimi občas moc ráda i v době jejich nemocí. Dnes mi bude 73 let, jednou za týden mi chodí dva mladší vnuci, kontroluji jim úkoly, procvičuji násobilku, vyjmenovaná slova - sama se tím víc přiučuji. 15letý vnuk mi naopak chodí radit s počítačem a já moc ráda s některými chodím a jezdím na výlety a oni mi naopak občas rádi pomohou s domácími pracemi. A já proto mohu mít klidně ještě své menší externí zaměstnání...

Libor Ptáček: určitě máte velký kus pravdy. I když u nás platí, že vnoučata v nepřítomnosti rodičů jsou zlatá a v jejich přítomnosti neví, co by vyvedly. Vždycky platilo: ohýbaj ma, mamko, kým som ja Janko, keď ja budem Jano, neohneš ma, mamo.

Vnoučata jsem hlídávala ráda. Nemocné děti ne, ty ať si ošetřují rodiče. Já byla opatrovatelka pravidelně 2x ročně na týden, kdy pro stejného klienta pracovali oba rodiče a bylo skoro nemožné odmítnout (toho klienta), všichni jsme si to užívali. No a když už nejstarší chodila do školy, bylo potřeba pohlídat tři týdny (rodiče pracovně v Kataru) a to jsem teda byla jak vyždímanej hadr. "Hospodařili" jsme v jejich domácím prostředí, úkoly, kroužky, tréninky. Dneska už jsou dospělí a rádi si na to vzpomeneme. Všichni :-)

Je fajn, kdyz babicka muze pohlidat. Mame jednu babicku stale pracujici, druha sice uz v penzi, ale daleko a zdravi uz neni nejlepsi. Presto obe dve kdyz muzou, pohlidaji. Kazdopadne vzdy se ptame, jestli nemaji uz svuj vlastni program. Dite je predevsim starost nas, rodicu. Hodit nemocne decko na krk babicce, to umi kdejaky blb.

Tato úvaha je výsledkem čeho? Statistického zkoumání - výslechu kolika rodin o kolika babičkách. Poutat se na vnoučata, je hloupost. Žena, i když je starší, není otrokyní svých dětí a svých vnoučat. Hlídat si své děti musí především rodiče. Proto ty děti měli, ne? Aby se o ně starali, myslím tím rodiče o děti. V posledních letech, kdy rodí ženy po čtyřicítce a muži se stávají otci v padesáti i ve vyšším věku, tak jejich matka už je snad natolik letitá, že to hlídání malých dětí může být pro ni zatěžující. Svoje děcka jsem vychovala k zodpovědnosti a samostatnosti. Rozhodně já nebudu hlídat malé nemocné díět. Od toho je matka a otec.

Vnoučata zatím nemám a nijak mi nechybějí, naopak. Přeji synovi, aby měl časem spokojenou rodinu v níž bude pevně ukotvený, ale kdy to bude je mi úplně jedno. Když se kolegyně se předhánějí v ukazování fotek a žvatlání o vnoučatech, utíkám. Asi to bude tím, že si realizují to, co nestihly, být mámami na plný úvazek. Já jsem byla se synem doma až do jeho puberty. Hlídací babička umřela záhy, tchýně dávala přednost vnoučatům od druhého syna. Museli jsme práci a vše přizpůsobit tomu, aby měl kdo syna hlídat o prázdninách apod. Pracovala jsem externě, na půl úvazku apod., přišlo mi to samozřejmé, jen bych občas uvítala trochu té pomoci, třeba když jsme se stěhovali, synovi byl rok a tchán začal malovat byt, aby ho nemuseli pohlídat. Přitom byl kluk skutečně vychované dítě. Díky tomu mám pohled na obě strany, je sobecké zničit starší ženě a často i jejímu muži život tím, že musí být vždy připravené k hlídání, ale by měla fungovat oboustranná pomoc, protože i ta babička možná bude časem potřebovat od svých dětí či vnoučat péči. Ale vidět v tom jediný smysl podzimu života mi přijde jako přežitek.

Je to asi o tom, jak jsme si ty děti vychovaly. Jestli jsme jim od mala až do dospělosti dělaly služky, nebo jsme jim od určitého věku dávaly najevo, že už jsou samostatné a musí se tím pádem postarat samy. Mám dvě děti a tři vnoučata, která samozřejmě hlídám a ráda. Ale nejsem babička na povel. Děti respektují můj program a nekritizují, když někdy hlídat nemůžu.

Nemáme to lehké my, ani naše děti se svými dětmi. Moje sestra hlídala svoje vnoučata denně, já ta svoje velmi málo a lepší to nebude, jsou příliš daleko a já mám o svém stáří jinou představu. Když byly moje děti malé, byla jsem na tom ještě hůř než moje dcera. Babička byla také daleko.