Jak jsem pomáhala rodit morčata

Jak jsem pomáhala rodit morčata

12. 3. 2019

Jak už to tak bývá, nastane v  období rodičovském  doba, kdy děti začnou požadovat dalšího domácího živého tvora, protože tatínek s maminkou už jim nestačí.

Při představě, že se pak o všechno budete starat vy, marně vysvětlujete, že do paneláku se žádné zvíře nehodí. No, samozřejmě jsem podlehla, jak jinak! Donesli jsme ze Zverimexu morče. Jenže druhá dcera spustila náramný ryk, že ONA NEMÁ NIC, takže jsme tam klusali podruhé a přinesli ještě jedno.

Požadovala jsem rezolutně aspoň stejná pohlaví – samice. Ve Zverimexu mi přísahali na své děti a děti jejich dětí, že to samice jsou. Měli pravdu, ukázalo se časem, že to jsou opravdu dvě samice, ale podle chování jsem tu jednu odhalila jako homosexuálku. No, budiž, hlavně, že se nerozmnoží. Morčata se stala právoplatnými členy rodiny. Zřejmě rozeznávala jednotlivé členy, protože kdykoliv někdo z nás byl ještě venku ve výtahu, už se v bedně strhl povyk, morčata stála v pozoru a vykukovala ven. Pištěla a vítala nás. Postupně jsem si zvykla na denní vyměňování promočených pilin a kila bobků.  Morčata s námi právoplatně žila, nebyla odkázána jen na svou bednu. Vzdělávali jsme je i kulturně. Jezdila s námi na výlety a v obýváku měla svou židličku s polštářkem, odkud se dívala s námi večer na televizi. Nejlepší bylo, že je televize tak konsternovala, že obě ležela na břiše vedle sebe na polštářku, sledovala i zprávy, zadní nožky rozverně natažené a dokonce se jim na tu dobu zastavil i  jejich bobkovací proces!

Ale jak to provedeme s dovolenou ? Kam se Zrzundou ? Tou dobou totiž už Černoušek zvaný Černouš nebyl (já tenkrát volala zvěrolékaři, že nám umírá morče a co máme dělat, a on mne utěšoval, že každý tam jednou musíme, i morče, a mluvil se mnou takovým tím tónem, jakým se mluví s blázny nebo dětmi…)

Se Zrzundou tehdy pomohla dceřina spolužačka, ale netušili jsme, že si ji nenechá doma, ale vezme ji na chalupu a tam dojde k nějakým orgiím v králíkárně, kde měli všechno možné.

My se vrátili a po čase mi začalo být divné, že Zrzunda nějak tloustne. A jednou v noci jsem zaslechla jakýsi hluk z morčecí krabice, jdu to zkontrolovat a co nevidím – v bedně začalo rozmnožování! Celá rozespalá zírám do krabice, leží tam nějaký malý pytlíček v matném obalu! Strčila jsem do něj prstem a nic…nehýbá se. Chvíli jsem dumala, co s tím mám dělat, a pak jsem ho prstem roztrhla, ale bylo už pozdě, morčecí miminko se mezitím udusilo…matka byla nezkušená a vystresovaná (jako já) a zřejmě nevěděla, co dělat. Tak jsem čekala, a když vypadl pytlíček další, zase jsem ho rychle roztrhla a morčátko přistrčila k matce. Nakonec tam bylo pět kousků morčátek! Velice rychle začala čile rejdit a ráno měla naše děvčata přichystané pěkné překvapení !

Morčecí děti rostly tempem - no jako myši, a pak začaly matku obtěžovat, ta je kousala a z krabice se neustále ozývalo ječení a dusot a piliny lítaly po celé kuchyni, takže jsem rozhodla, že musí pryč. Nikdo ze známých je nechtěl, tak jak jinak – byla jsem to opět já, kdo je musel za nepřítomnosti dětí odnést do Zverimexu.

Jak to provedu,  mi bylo záhadou, pořád pištěla, přece s nimi nepojedu autobusem – měla jsem je v tašce a z té mi pořád vylézala, vhodnou krabici jsem nesehnala a musela jsem to provést, dokud byly děti ve škole. A tak jsem se s nimi vydala pěšky a celou cestu jsem je pořád musela zastrkávat a shazovat do té tašky na dno, protože urputně vylézala a koukala mi z té tašky ven.

Ve Zverimexu jsem zapůsobila jako osoba duševně  narušená, protože jsem na nich vyžadovala slib, že je prodají dětem a ne nějakému chlapovi jako potravu pro hady. Dostala jsem za ně směšný peníz a domů jsem se vracela s těžkým srdcem, jako kdybych prodala své vlastní děti! I kdyby mi dali za každé pět stovek, měla bych výčitky.

Když potom umřela i Zrzunda, odvezli jsme ji v rubášku ze starého froté ručníku na chatu, tam jí vytvořili v rohu extra hrobeček vedle Černouše, s náhrobním kamenem a navrch přidali okrasný keř, kytičku a samozřejmě svíčku. Celá naše rodina byla v rozkladu, nestáli jsme za nic, jako kdyby nám zemřeli příbuzní ! No, vidíte, řekla jsem, a teď si představte, že jste chtěly, holky, psa ! Když tady tak vyvádíme s morčetem, tak jeho smrt bychom zřejmě nepřežili ani my.

Za plot přišla sousedka,  aby zjistila, co to tam provádíme, a vyjevila se: No, nekecejte, VY JSTE TU POHŘBILI BABIČKU, jo ???

Můj příběh
Hodnocení:
(5.1 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Lidmila Nejedlá
Paní Jano, také jsme měli morče Barču. Váš článek se mi líbí, je vtipný a plný útrpnosti. Pobavilo mne, jak se morčata dívala na TV a výraz, že ustal i bobkovací proces.
Alena Tollarová
Taky jsme morče Bobíka vozili i na dovolenou. Byl krásně tříbarevný ...
Jana Šenbergerová
I u nás se to hemžilo různou zvířecí drobotinou. Dcery se naštěstí o své miláčky staraly samy, přesto jsem nebyla ušetřena různých veselých, ale i smutných příběhů. Pěkně jste to napsala a připomněla mi ty uplynulé časy. Teď to zažívají mé dcery jako dospělé také. :-)
Eva Mužíková
I já mám ráda tyto příběhy o zvířátkách. Morčata jsem také chovala v králíkárně, doma v bytě nikdy. To jejich vítání jsem měla vždy ráda. Hezký článek Jani.
Dana Puchalská
S morčaty je někdy skutečně veselo. Můj jezevčík se platonicky zamiloval do jedné morčečí slečny Lízy. Hlídal jí a lezl k ní do bedýnky. A když jsme si všichni mysleli, že Líza utekla pod gauč, začal poštěkávat a nechtěl nás nikam pustit. Protože se kolem Lízy obtočil a byl šťastný jak blecha. Líza si z něj udělala pelíšek. Byla to dvojka k pohledání. A do bedýnky ji nosil i balónek a divil se, že si s ním nehraje.
Jana Hošková
Paní Jitce - ano, máte pravdu, moje mladší sestra si vymohla křečka. Zažral se do čalouněného křesla a naši ho pak nemohli vydolovat. Zvířátka nepřinášejí jen radost, ale i starost :-)). Naše morčata jsme brávali na chatu, jednou utekla z ohrádky a zatímco děti řvaly, že nám prchnou pod vraty, já, abych zachránila situaci, jsem udělala šipku po morčeti a zapomněla, že se vrhám do růžového keře...měla jsem tenkrát štěstí, že jsem nepřišla o oko. Morče jsem sice chytla, ale tak pevně, že jsem z něj, chudáka, málem vymáčkla střeva !
Soňa Prachfeldová
Ráda čtu Vaše humorné články. Máme morčata v králíkárně a snad už všechny děti ve vsi v minulosti ode mě morče dostaly. Myslím, že každé živé zvířátko v bytě pomáhá pozitivně .
Jitka Hašková
Na štěstí takové starosti nemám a neměla jsem je. Pamatuji si z dětství, když moje sestřenice měly křečka, který jim v bytě utekl, když byli v kině. Tet se strejdou pak do noci posunovali nábytek v bytě a hledali. Tato zkušenost se do mě vryla natolik, že bych nikdy nesouhlasila s tím mít v bytě křečka nebo morče.
Hana Rypáčková
Hezké povídání..Naše děti měly tolik rozmanitých zvířat, ani morče nechybělo a jak bylo milováno..I pusa na čumák byla...Jmenovalo se Inhíra Gándyová ( chovatelka byla už puberťačka).
Jana Hošková
Opravuji - plný dvůr místo plný dům ! :-))

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?