Já přece nejsem stará aneb rozdílné vnímání věku

Stará si nepřipadám. Nesmím se ale moc koukat do občanky, do zrcadla a na váhu. Aniž bych se koho ptala, každý svorně v mých 45 tvrdil, že vypadám na věk o deset let méně. Dneska to jsou časy dávno minulé. Navíc tomu aktivnímu věku nahrává stále oddalovaný věk důchodový. Když uvážím, že mám to mládí o bratru osm let prodloužené, nevím, zda se mám radovat nebo nadávat. Velmi mě pobavil rozhovor na rodinném letním sídle, kde mě v obchůdku zastavila známá s dotazem, tak co, už tady užíváte důchodu, žejo? Fronta se otočila na tehdy ještě štíhlou a pěkně opálenou babičku v kraťasech a tílku, která si mezi blbnutím v bazénu a skákáním na trampolíně odskočila koupit s vnoučetem nanuka. Paní mě svým dotazem tedy hodně zaskočila. Po pravdě jsem jí řekla, že můj důchod je ještě skutečně hodně daleko. Kolik jsem do něj měla....moment, počítám, přepočítávám, ano, dvanáct krásných dlouhých let!

Rok je jen jednou z veličin času. A pan Jan Werich říkal:"Co je to čas? Viděl někdo čas? Potkal někdo v lese čas? Ne, čas si vymysleli lidi, aby věděli od kdy do kdy a co za to!"

Když mi bylo asi 17, měl o mě zájem 19letý chlapec , ale mě se zdál moc starý. V 62 letech jsem si udělala řidičák na auto, byla jsem možná nejstarší žákyně, o autě jsem nevěděla ale vůbec nic a dnes jezdím ráda. Jen když se mě někdo zeptá, kolik mi je, tak se musím zamyslet, protože se to každý rok mění a kdo si to má pamatovat! Jen si občas uvědomím, jak to hrozně utíká a že už se nestihnu naučit všechno , co bych chtěla,nezažiju všechno, prostě to už není v mých možnostech. Jinak nepoznám,kolik může být komu roků, většinou se mi zdají starší než já, občas se zkusím podívat do zrcadla a snažit se vidět se očima druhých, ale protože se občas vídám, tak mi to moc nejde. Prostě jsem taková jaká jsem .

Včerejší rozhovor. Vnučka: ,,Babičko děda je už starý. "Babička: ,,No děda je stejně starý jako já. ,,Vnučka : ,,Ne,ne ty nejsi stará ,ty jsi hezká jako já. " :-)) Optikou lásky je každý krásný i kdyby měl 100 let.Moje prababička mi taky vždycky připadala krásná a to už měla přes 70.

Naprosto souhlasím s posledními třemi větami Zuzčina příspěvku. Když zpíváme při kytaře s dětmi, že … v řadě za sebou tři čuníci jdou... rozhodně pro ně nejsem v roli staré babičky. V dospělé společnosti samozřejmě svůj projev musím přizpůsobit. Ale přiznám, že se ráda bavím s lidmi, třeba vrstevníky, kteří mají projev mladších a mají smysl pro humor.

Jací jsme my věkem pokročilí? Taci , jakou máme letoru, co nám bylo dáno do vínku, jak si ještě můžeme vychutnávat život a podle toho se můžeme cítit na to, kolik nám je let. Paní Halátová mě baví a nad odpovědi Danky jsem se upřímně rozesmála a hned mi bylo míň.

Pracuji v Domově pro seniory,jednou si povídám s paní,93 let,bavíme se spolu co která čte,paní je velká čtenářka,ptá se,jestli taky čte někdo z rodiny,odpovím,ano,sestra a maminka,ptá se kolik je mamince,78 let,pff..taková mladice...věk je relativní,mamky věk už se zdá vyšší,pro paní je mladice :)

To, jak se na nás dívají mladí nebo naopak ti ještě starší, to se probírá často. Ale jak se vnímáme my sami? Před 10 lety zemřela má dlouholetá kamarádka, spolužačka ze střední školy. Její nemoc byla zvláštní, jako Alzheimer, jenže udeřila naráz, dali ji na přístroje a po 3 týdnech měla vymazaná některá mozková centra. Především paměť. Někdy jsem ji v léčebně navštěvovala, její muž tam byl denně. Zvykla jsem si na její podobu žvatlající holčičky, která reaguje na to, co se právě povídá, ale fabuluje. Když jsem v jedné chvíli řekla, že je mi 58, nevěřícně na mě hleděla a pak řekla, že jí je 18. Někomu se to, co řeknu, bude zdát nesmyslné, ale já jsem jí to nějak věřila. Žila ve světě, v němž se zbavila mnoha starostí, které ji asi už dost sužovaly. Duše zůstala mladá a ona to i tak vnímala. Nebyla to od ní žádná přetvářka ani vychloubání, protože navenek vypadala nemocně. Hodně jsem se tím poučila. Můžeme sami v sobě zůstat mladí a nebýt sešněrováni různými společenskými i věkovými normami. Mimochodem, ve snech se nabeton vnímám a vystupuji jako mladší, aniž bych si v každodenním životě hrála na mladou. Tam asi jen trochu záleží na tom, v jaké společnosti nebo s jakým člověkem jednám.

Hezky napsaný článek. Opravdu se každý cítí jinak a to je dobře.

Jak starší (abych neurazila) chlapi stále pokukovali po mladých holkách a vybavovali se , natřásali a holedbali, říkali jsme: " Ten má dvacetiletou hlavu". Někdy mi taky nedojde, kolik mi je..