Já přece nejsem stará aneb rozdílné vnímání věku

Tak já snad jen tolik, že odborníci začali seniory dělit do tří skupin: asi 10-20% jsou ti aktivní (v rodině, ve společnosti), dalších 10-20% jsou pasivní (kanape, co nejmíň se pohybovat, „vlezte mě se vším na záda“), největší skupina 40-60% jsou ti, kteří se přizpůsobí, buď tomu pasivnímu, nebo se nechají vyhecovat reklamou na turistiku v Tatrách apod. a jsou v tom aktivní. Smutný vtip je v tom, že ti pasivní údajně umírají dříve. A ještě k tomu to bývají děsně protivní „důchodci“.

Bezva článek. Traduje se, že J. Vrchlického oslovovali v jeho 50 letech „ctihodný kmete“. Ale možná tomu napomohl i jeho plnovous.

Kdo není v mé kůži, může si o mně myslet, co chce, dokonce i říkat co si myslí, ale jen na mně záleží, jak já se cítím a jak s tím naložím, ať už se cítím mladší, nebo naopak stará. Své mládí i stáří nosíme v sobě stále, jen se v různých obdobích projevuje jinak.

Paní Halátová, závěr vašeho příspěvku je síla. Mohla byste klidně nastoupit do rehabilitace v márnici.

Moje přítelkyně měla jedno heslo a to říkám s oblibou i já. VĚK JE POUZE ČÍSLO.

Stáří je přirozený proces a netřeba o tom nijak "špekulovat". Dobré je, mít děti, protože ti jsou kritikové. Nenechají nás dělat nesmysly. Když mi bylo 40, tak můj 12 letý syn, mi popřál, pak se na mne zamyšleně podíval a řekl: Mamí, a teď teda budeš to, o čem mluvil Krampol - něco mezi čtyřicítkou a smrtí? Kdy jsem ovdověla a po kurčšitých letech pak jsem si našla přítele, který mne chodil navštěvovat, bylo mému mladšímu synovi 12. A ptal se, co ten pán u nás pohledává. Tak jsem mu říkala, že i starší člověk, já nebo on, si potřebuje s někým popovídat, třeba trochu pomazlit. On se na mne podíval a řekl: Mami, z takových věcí jsou děcka. Nejseš na to, fakt, trošku stará? No a když byly mému vnukovi 4 roky, a mně bylo 51, tak se mne zeptal: A babičko, ty si určitě pamatuješ, jak tady v lese chodili dinosauři, že? Z toho je vidět, že věk, je pojem relativní, nikoliv absolutní. Na druhé straně, když mi bylo 19 a po zkouškách v autoškole jsme si udělali večírek, tak jeden pán, který také složil ty zkoušky, takový snad 40-50 let - tak jsem ho viděla já, takový plešatý, silnější, ten se trochu opil, vyzýval k tanci nás, mladé holky a křičel: Já, že su staré, já su mladé, každé je staré tak, jak se cítí. A během večera ho "trefil šlak", měl mozkovou mrtvici.

Moc hezký článek. Vyplývá z něj, že všechno je relativní, i ty "věkové" pocity. Vzpomínám si, že když jsme s kamarádkami začaly chodit po základce (bylo nám 15 let) na taneční zábavy, nechtěly jsme tancovat s kluky, kteří měli po vojně (bylo jim 21 let), protože se nám zdáli staří! Věřili byste tomu?

Opět výborný a pravdivý článek ! Nejvíc mne pobavilo, jak ve státech údajně někteří psychologové navrhují, aby se jako teenageři posuzovali lidé až do věku třiceti let ! Protože u spousty lidí by se to dalo posunout ještě dál... :-)) Dnes mě fascinuje, co mladých žije údajně jako "singles". To je nějaký novodobý fenomén či co. Na první pohled se zdá, jakoby se jim skutečně nechtělo dospět a převzít na svá bedra nějakou tu zodpovědnost,ale kdo ví, asi v tom bude ještě něco víc.