Když zemře partner. Jak to přežít?

Kdysi bylo pevně dáno,jak se po smrti manžela/manželky chovat,oblékat,co dělat a co ne.Moderní doba a neustálý spěch všechno odnesly,snad ještě někdo dodržuje černé oděvy i po pohřbu,nevím,Dnes se dívá na "příliš" truchlícího jako na někoho nemocného,divného,jsou mu cpány prášky,dodávají se bezcenné a nevyžádané "rady",jak si "to " nebrat,jak se s "tím" smířit a vlastně se už i těmi pohřby bez obřadů dělá ze smrti něco jako skoro" nevýznamný počin"...Já si myslím,že každý má právo plakat,truchlit,dělat všelijaké věci,do kterých nikomu nic není - třeba sedět denně u hrobu/u urny, a zkrátka si projít procesem žalu.Jako vše (i ten dnešní covid) má vše svůj začátek,vrchol a konec.....

Smrt partnera je vždycky těžká, ať umře nečekaně, nebo umírá dlouho. Různě přijímáme život, stejně různě smrt. Jsme tu každý sám za sebe a jenom na nás záleží, jak se se životem a smrtí vyrovnáme. Život jde dál ať s námi, nebo bez nás. Když věříte, že jste tu jen jednou, tak si to prostě prožijete až do morku kostí. Když víte, že je to jinak, s láskou ze svého života propustíte kohokoliv. A když víte, že přílišným truchlením škodíte nejen sobě, tak se se smrtí srovnáte rychleji.

Také jsem si tím prošla, ztráta partnera je velice těžká. Každý to má trochu jinak a každý se s tím musí srovnat sám. Dostala jsem se z toho díky rodině a hodným lidem okolo sebe. Manžel pořád zůstane v mém srdci a nikdy na něj nezapomenu.

Je mi 67 let, manželka je o 3,5 roku mladší, budu velmi rád, když umřu já první, vím jistě, že život bez mé manželky by byl pro mne utrpením.

Můj manžel mi zemřel před dvěma roky,náhle,masivní infarkt.Po jeho smrti jsem se chovala jak blázen.Všude svíčky, fotografie, vztek,lítost...Prostě spousta emocí. Moje dospělé děti to měli a ještě mají hodně těžké. První vánoce jsem myslela, že nepřežiju. Druhé vánoce,ty jsem si nepřipustila.Běžný den.Radost jsem měla z vnoučat.Byla radost z dárečků. Jinak mi pomáhá práce i doma. V duchu stále myslím na manžela. Co by si myslel, co by řekl. Rady druhých neposlouchám, protože nikdo neví jak se cítím. Jak mi řekla lékařka,musím si to odžít.Tak žiju.

Vidím, že je nás hodně s nehezkou životní zkušeností.. Také jsem si to prožila, když mi bylo 48 let. Naštěstí děti byly už dospělé a hodně mi pomáhaly. Měla jsem práci, která mě moc bavila a dobré kolegy.; také pár dobrých přátel. A nejsem žádný škarohlíd (aspoň si to o sobě myslím), takže jsem to překonala bez depresí a psychologů. Ale opravdu to není jednoduché, hlavně v prvních týdnech a měsících.

Je to moc smutné, kéž by člověk umřel při určitém věku ve spánku a netrápil se a sním i rodina. S mým milovaným mužem jsem proživala ty šílenosti přes tři roky , drželi jsme se za ruce a dodávali sílu .....

Musím velmi pochválit péči, kterou poskytovala nezisková organizace Home Care.Zdravotní sestra chodila každý den píchat manželovi injekce, měřit tlak či odebírat krev abych ho nemusel vozit k lékaři. Bez této péče bych ho musela dát do hospice.A tak mohl manžel být v domácí péči až skoro do konce života.Vše fungovalo perfektně, měla jsem i zapůjčené zdravotní pomůcky a také jsem věděla, že na to nejsem sama. Mám tedy velmi dobré zkušenosti se zdravotní péčí o onkologického pacienta. Hodně lidí si na zdravotnictví stěžuje, ale já musím jen chválit. Všude jsem se setkávala s velkým pochopením. Také plzeňská FN Lochotín se snažila max. manželovi v posledních dnech jeho života pomoci.Všem patří velké poděkování.

Psychologové stále něco "řeší", ale jejich výroky a poučky jsou výsledkem bádání druhých osob, těm, kterým už se něco takového stalo a kteří a které to různě prožívali/ly a různě svou situaci vyřešili/ly anebo nevyřešili/ly. Život je k žití a musí se žít dál. Já jsem měla 43 roků, jeden syn 15, druhý syn 7, nesplacený dům, žádné příbuzné ani mé ani manželovy, kteří by mi ev. pomohli. Manžel byl nemocen tři roky, a pak zemřel. Karcinom prostatae generalis, má na úmrtním listě. Přežila a překonala jsem všechno, oba synové vystudovali i střední i vysokou školu, dům jsem splatila, udržela. Vždy jsem si zaměstnání sehnala, co bylo třeba udělat, jsem dělala, co bylo třeba se doučit, jsem se doučila.Nemám ráda fňukny a sama nejsem fňukna. K návštěvě psychiatra mne nedohnala manželova smrt, ale potom v zaměstnání šikana majoritního majitele jedné a.s. Překonala jsem a přežila i to, našla jsem si jiné a lukrativnější zaměstnání. Tento boss už je po smrti a jeho smrti nelitoval nikdo. Krátce před manželem zemřel jeho otec, který u nás bydlel a o kterého jsem se starala, po manželově smrti mne navštívila sestřenice, která pak onemocněla rakovinou lymfatických uzlin a také zemřela. Byla jsem pár let sama, neměla jsem zájem starat se o jiného muže a jeho příbuzné. Měla jsem pak přítele, který zemřel před dvěma lety na rakovinu slinivky břišní. Bohužel, jsme lidé smrtelní.

Že budu 2x vdovou jsem nikdy netušila. První manžel zesnul v r.2006 a ten druhý v loni na Vánoce. Vyrovnat se s jeho ztrátou mi pomohl syn se snachou. O to vše bylo horší, že nemoc přišla zákeřně a její průběh byl velmi rychlý. Dodnes se ztrátou nemohu smířit .S druhým manželem jsme žili 4 roky před svatbou a měli jsme sňatek v loňském červnu.