Volně navazuji na úvodní příspěvek s názvem Střípky mého dětství. Z Jilemnice jsem se sice s rodiči odstěhovala, ale ráda jsem se sem vracela při každé příležitosti. Vždy o prázdninách, ale i o svátcích mě čekala vstřícná náruč mých prarodičů. Dnes bych chtěla otevřít jedno ze zajímavých témat mého života – houby.
Myslím si, že jsem se k hledání hub dostala brzy poté, co jsem začala chodit. Na svědomí to měl můj dědeček, nadšený houbař. Jak jsem již psala, zapojoval mě i ostatní vnoučata do svých aktivit, a tak mě jednoho dne prostě vzal na houby. Naštěstí to nebylo daleko, nejbližší místo, kde se daly houby najít, byl zámecký park. A ten se rozkládal hned vedle našeho domu. Když jsem byla ještě hodně malá, dědeček mě na příslušné místo donesl za krkem, tam mě postavil na zem a ukazoval mi, kde rostou. Brzy z nás byla sehraná houbová dvojka. Dědeček používal pro hledání speciální „houbové“ brýle, ale i tak nacházel hlavně ty větší houby. A já jsem dohledávala okolo menší bratříčky. Časem jsme začali na houby brát i mou mladší sestru. I tu si dědeček vyškolil. Pokud bylo počasí houbám příznivé, chodívali jsme do parku na houby denně nebo alespoň obden.
Brzy jsem se naučila, že určité druhy hub se vyskytují nejčastěji tam, kde jsou určité druhy stromů. Za budovou zámku bylo někdy během mého dětství vybudováno divadlo v přírodě. V pozadí za jevištěm se vypínala skupina modřínů a pod nimi jsme hledali a nacházeli klouzky. Krásně lesklé oranžové hlavičky většinou svítily do daleka a nepomohlo jim, že se občas chtěly ukrýt v trávě. Pod skupinami smrků v zadní části parku bývala hejna babek, ale i hříbků se sametovými hlavičkami. A občas se tam konala přehlídka nádherných červených muchomůrek. Už jako malé děti jsme věděly, že houby, které nesbíráme, musí zůstat na svém místě. A ty, které si odnášíme domů, musíme vyjmout ze země šetrně. Naším oblíbeným místem býval malý svah porostlý břízkami. Pod nimi se dařilo kozákům i křemenáčům. Měli jsme radost, když jsme objevili houbu s oranžovou hlavičkou a se síťovanou punčoškou na noze. Houby jsem hned na místě čistili a ukládali do košíku. Na velké rovné louce (říkali jsme jí „rovinka“) pro změnu rostly holubinky. S šedou, namodralou či nazelenalou hlavičkou, bílými lupeny pod kloboukem a s krátkou nožkou. Dědeček z každé nalezené holubinky kousel odloupl a ochutnal. Když zkřivil ústa a houbu vyplivl, bylo jasné, že tahle holubinka do košíku nepatří. Ale většina holubinek mívala jemnou, skoro mandlovou chuť. Na stejném místě jsme občas našli i růžovku neboli masák. Nohu dole hodně rozšířenou mívala vždy červivou, ale chuťově to byla velmi dobrá houba. A jako poslední jsem si nechala jedno tajemné houbové místo v zámeckém parku. Tajemné proto, že tam jen jednou či maximálně dvakrát během houbové sezóny vyrostlo najednou třeba i deset hřibů modráků. A to byl pane úlovek! Chtělo to jen pravidelně a trpělivě místo prohlížet a čekat.
Když jsme se vrátili s houbami domů, většinou se jejich zpracování ujmula babička. Klouzky, holubinky či masáky byly určeny k okamžité spotřebě. Většinou skončily v polévce. Babička byla hospodyňka ze staré školy a připravovala různé druhy houbových polévek. Samozřejmě klasickou bramboračku, ale i bílou mírně nakyslou polévku s houbami z mléka (říkala jí Bílá Ančka). A každý pátek vařila klasické krkonošské kyselo. Polévku z chlebového kvásku, s houbami a míchanými vajíčky, omaštěnou rozpuštěným máslem. A podávaly se k ní brambory na loupačku. I když tuto polévku občas vařím i sama, nikdy mi nechutná tak, jak si ji pamatuji z dětství. Houby, které neskončily hned v jídle, se většinou pokrájely na tenké plátky a sušily se. Po usušení houby putovaly do plátěného pytle, který visel nad kamny. Byla to zásobárna hub na celou zimu.
Později jsem vyráželi jsme s dědečkem na houby i do lesů v okolí Jilemnice. Buď směrem na Kozinec, nebo na Mříčnou. Pamatuji si, že na jedno místo jsme chodili hledat hlavně lišky, tehdy ještě hojně rostly. Žluté hlavičky vytvářely malá hejna v jehličí, stačilo jen sednout na bobek a sbírat. Horší bylo jejich čištění a zpracování po návratu domů. Část jich skončila ve smetanové omáčce, zbytek babička naložila do soli nebo octa. Mnohem náročnější však byl sběr ryzců. Ty rostly jen pod malými smrčky, a tak jsme se pod nimi museli prodírali po čtyřech. Od dědečka jsme dostali pokyn, že máme sbírat jen ty malé do velikosti pětikoruny. A všechny ryzce skončily v kyselém nálevu.
Za odměnu jsme občas vyrazili s dědečkem za houbami i do hor. Přesněji řečeno na Mísečky, na Benecko či na Rovinku. Pro nás děti to bývala dobrodružná výprava. Nejdříve cesta autobusem do kopců, pak prodírání se lesem, k jídlu jen krajíc chleba, ke kterému jsme si nasbírali borůvky, maliny nebo jahody trávnice. A k pití voda ze studánek a pramenů. Naštěstí jsme nikdy nezabloudili. Dědeček znal hory dobře. Domů jsme se většinou vrátili s ruksakem plným hříbků, unavení, ale šťastní.
Na houby chodím ráda dodnes. Naštěstí kolem Hradce Králové, kam jsem se před mnoha lety přistěhovala, jsou také rozsáhlé lesy. Z počátku jsem se s nimi jen nesměle seznamovala, ale postupně jsem i díky dobré škole svého dědečka našla svá oblíbená houbová místa.
