Byli by klidnější, vyrovnanější, spokojenější, méně bojácní. Jen je třeba najít si trochu času a chuti nad přemýšlením o informacích, které se na nás nyní valí ze všech stran.
„Víš proč chtějí zrušit tu mateřskou školku? Protože starosta je gay a ta budova má sloužit neziskové organizaci, která propaguje homosexualitu!“
„Nekecej? Vždyť má ženu a dítě.“
„Oni to tak dělají. Je to jen zástěrka, kdyby přiznal, že je homosexuál, tolik lidí by ho nevolilo.“
„Holky, neblbněte, lidem je dnes přece jedno, jestli je někdo gay nebo ne. Mně to teda jedno je. A četla jsem, že tu školku prostě jen udělají na jiném místě, protože ta budova už je nevyhovující.“
„Kde jsi to četla?“
„Už nevím.“
„Každopádně v té budově bude bůhvíco, nakonec ještě nějaký noční klub. Budou se tam stahovat divní lidi a do parku už nebude možné jít pozdě večer venčit psy. Však uvidíte, já mám své informace.“
„To je právě tvůj problém. Ty máš vždycky své informace, ale nikdy nevíš odkud je vlastně máš.“
„A ty to víš, že jo?“
Tak to byla debata několika kamarádek. Dříve se tomu říkalo: Jedna paní povídala…. Zkrátka, drb, pomluva, zpráva nezakládající se na pravdě, která se šíří mezi lidmi, až se stane všeobecně přijímanou a považovanou za pravdivou. Nyní s takové zprávy šíří mnohem snadněji, než dříve. Říká se jim fake news a mnohdy jsou do světa vypuštěny s jasným cílem: vyvolat v lidech znepokojení, chaos, strach, přimět je, aby dělali něco, co by jinak nedělali.
Přispěl k tomu internet, diskuse na něm, maily, sociální sítě. A mnozí lidé nejsou schopni rozpoznat, co z toho, co se k nim dostává, je zpráva z ověřených zdrojů, které jsou v ní citovány, kterou udělal novinář, kontroloval jeho nadřízený, ověřil editor, přečetl korektor. A co je názor, komentář, tedy popis toho, co si myslí jeden člověk, tedy jen jeho mínění. Případně, co je zpráva úplně smyšlená, bez ověřitelných zdrojů. Příklad? Velmi časté je slovní spojení: Vědci zjistili že…. Mediálně gramotný člověk si v takové chvíli řekne: Pozor, jací vědci? O jakou konkrétní zprávu jde? Ten vědec, který je citován, se dá najít na internetu? Aha, ano, tady je jeho jméno, odkaz, že se tímto oborem zabývá, pro jakou univerzitu pracuje, takže je vysoce pravděpodobné, že jde o skutečnou citaci z jeho práce. Ale když někdo napíše, že něco zjistili nějací vědci aniž by uvedl zdroj, má to podobnou informační hodnotu, jak když si něco řekne Anička s Maruškou u kafíčka.
Jenže to je právě to, co mnozí lidé nerozlišují. Neumějí to, nikdo je to neučil, nikdo je k tomu nevedl.
Výzkum agentury Stem/Mark naznačil, že mediální gramotnost je mezi Čechy poměrně málo rozšířená. „Z našeho průzkumu vyplynulo, že mezi lidmi s nižším a vyšším vzděláním je v tomto nejvyšší úrovnostní propast. Velice efektivním ukazatelem je i ekonomická aktivita, která potvrdila, že úroveň mediální gramotnosti nemusí být nutně dána časem stráveným konzumací médií, ale souvisí spíše s jejich kritickou reflexí,“ uvedl Jan Burianec ze společnosti Stem/Mark. Podle tohoto průzkumu dosahuje uspokojivé úrovně mediální gramotnosti jen čtvrtina dospělé české populace a nejvíce s ní mají problém lidé s nižším vzděláním a lidé starší šedesáti let. Jasně, nyní se šedesátníci a starší naštvou. Oprávněně.
Jistě, že vyšší věk automaticky neznamená, že si člověk neumí poradit se zprávami, které se na něj valí. Na druhé straně věk v tomto směru roli hraje. Dříve narození vyrůstali v době, kdy neexistoval internet ani soukromé televizní stanice, soukromá rádia, soukromé noviny. Život byl přehledný a jasný. Kdo si večer zapnul televizi, viděl jedny jediné zprávy, ze kterých zjistil, kolik zemědělci vypěstovali obilí a který soudruh přijel na návštěvu Československa. To nebyly zprávy vzrušující, zajímavé, podněcující k diskusi. Lidé, kterým je nyní nad šedesát, vyrůstali v naprosto jiné době, než je ta současná, takže není divu, že současní mladí lidé přistupují k přijímání informací odlišně. Samozřejmě, že ne všichni. Nejnižší mediální gramotnost vykazují lidé, kteří nemají maturitu a je jedno, jestli jim je třicet nebo osmdesát.
Faktem je, že mnoho lidí má problém rozpoznat, které zprávy jsou takzvané fake news. Tedy smyšlený text, který je ale uvěřitelný a zakládá se na částečně věrohodných informacích. Jak by řekli naši předkové: Na každém šprochu pravdy trochu. Jejich tvůrcům však nejde o to pobavit, ale vzbudit paniku, emoce, dezinformovat veřejnost. „Snažili jsme se zjistit, jestli lidé pojem fake -news znají, zda je dokáží rozeznat a jak to konkrétně činí. Ve finále se ukázalo, že falešné zprávy dokáže rozeznat pouze čtvrtina lidí,“ uvedl Jan Burianec.
Časopis Science nedávno zveřejnil závěry studie, která vznikla na Univerzitě v Princetonu. Podle ní je u lidí, kterým je nad pětašedesát let a používají Facebook, až čtyřikrát vyšší pravděpodobnost, že budou sdílet fake news, než u mladší generace. Jednalo se rozsáhlou studii, do které se zapojilo tři a půl tisíce Američanů. Výzkumníci sledovali, jak se tito lidé chovali na internetu před a po prezidentských volbách v roce 2016. Lidé dokonce souhlasili s tím, že jim na facebookové účty byla nainstalována aplikace, které sledovala, jaké informace sdílejí. Výsledky byly, jak už bylo zmíněno, znepokojivé. Ukázalo se, že lidé zhltli jakoukoli zprávu a věřili jí a šířili ji dál.
Fake news mají nejrůznější podoby. Často jsou cíleny na politiky, kteří se ucházejí o nějakou pozici ve volbách. Stačí o někom vypustit informaci, že se třeba chystá otevřít zemi migrantům z Afriky a ta informace si už žije svým životem. Politik pak může sáhodlouze vysvětlovat, že nikdy nic takového neřekl. A i když to opravdu neřekl, lidé mají někde v hlavě zasunuto: Co když je na té zprávě něco pravdy?
Jenže stačí otázka: A kde jste k té zprávě přišel? Odkud ji máte? Proč jí věříte?
No nevím, četl jsem to někde.
Ale kde?
Nevím, na internetu.
Kde na internetu? Na jakém konkrétním webu? Kdo byl pod zprávou podepsán?
Tak to nevím.
Fake news jsou jednou z nástrah doby, ve které žijeme. Proto je dobré o nich vědět a nenechat se jimi ovlivňovat. Je to obtížné, ale právě proto je třeba zajímat se i vše, co se skrývá pod výrazem mediální gramotnost. Tento obor se už vyučují děti na školách. Starším lidem nezbývá, aby se v něm dovzdělávali sami.
