Hanko, Zuzko, Dano, Evo, Anno, Marie…děkuji vám. Všechny jste se vyjádřily k mojí předchozí vzpomínce na starožitný prstýnek, který jsem před patnácti lety dostala na památku od maminčiny přítelkyně, která umírala. Nedá mi to, abych se k této události ještě trochu nevrátila…
Samozřejmě, že noblesa a půvab nejsou podmíněny luxusem a bohatstvím. V polovině šedesátých let minulého století (takhle napsané to zní příšerně!) jsem byla desetiletá holka s hlavou plnou snů a představ, které jsem byla schopná konfrontovat se skutečnými hodnotami až mnohem později.
Manžele, o nichž jsem psala, znal můj tatínek ještě před mým narozením. Potom s nimi seznámil i maminku, a později jsme do jejich života přibyli i my dva s mým bratrem jako jediné děti, se kterými se stýkali. Místo nich měli francouzského buldočka Maxe…
Rudolf Zukal vydělával na tehdejší dobu neuvěřitelné peníze fotografováním akvarijních rybiček. Jeho specializací byly fotoseriály tření, které prodával do celé Evropy i do Ameriky. Možná máte doma některou z jeho publikací… Můj tatínek byl invalidní, velmi silně kulhal v důsledku neléčené vrozené vysoké luxace kyčelních kloubů, a k životu nezbytně potřeboval auto. Začínal velorexem, a když mu pak jeho první opravdové auto naboural opilý řidič, Rudolf koupil tatínkovi nové. Takoví kamarádi se už nerodí.
Když jsme byli s bratrem malí, těšili jsme se na občasné nedělní výlety se Zukalovými a rádi jsme k nim chodili na návštěvu. Všechno u nich bylo jiné než u nás. A každé Vánoce jsme byli nejvíc zvědaví na dárky od nich, protože nám vždycky přinesli něco „ze Západu“, co bylo úplně jinak zabalené a taky to úplně jinak vonělo. Dnešní děti by to asi jen těžko chápaly a pro mě už je to taky jen hodně vzdálená vzpomínka.
Čas plynul a Rudolf nečekaně zemřel. Dostal infarkt. Nepomohlo žádné bohatství ani nejlepší lékaři. Jeho žena Naďa musela prodat dům a odstěhovat se do malého bytu.
Krátce na to odešel i můj tatínek. Zemřel mamince v náručí na zástavu srdce. Nedalo se vůbec nic dělat. Mamince bylo devětačtyřicet a s Naďou je kromě osudu předčasných vdov spojovalo krásné přátelství.
Když Naďa onemocněla, byla to moje maminka, která o ni s velkou trpělivostí a láskou pečovala. Pokud jsem byla v Brně, chodila jsem za ní i já. Ale o tom jsem už psala… A můj bratr jí pomáhal s vyřizováním věcí posledních, protože už byla upoutaná na lůžko.
Moje maminka za ní den co den jezdila do nemocnice a snažila se všemi způsoby zmírnit její utrpení. Denně jí připravovala čerstvé dobroty, aby aspoň něco snědla. Vzpomínám si, jak pečlivě rovnala maličké porce jídla do misek a kelímků jako pro panenku. Meruňkový koláč, jahody, vymačkanou šťávu z grepů a pomerančů, tenké krajíčky s Nadinou oblíbenou drožďovou pomazánkou, koprovku s vejcem nebo kuřecí kousky na houbách.
Přesto se Naďa ztrácela před očima a její čas se neúprosně krátil. Diagnóza se změnit nedala. Zbývala jen naděje na zázrak. Tu a tam se přece nějaký stane, dokonce i v medicíně…
Tady se však bohužel nestal. Maminka držela Naďu za ruku do poslední chvilky jejího života. Stejně jako se zázrak nekonal, když v jejím náručí vydechl naposledy tatínek.
A co je nejhorší, žádný zázrak bohužel neuchránil ani mého mladšího bratra, aby si nesáhl na život vlastní rukou. Jsou to přesně dva roky... Moje maminka samozřejmě nemá tušení. Její Alzheimer je v tomto směru milosrdná diagnóza. Má v útulném domově svůj veselý svět zapomnění a já si v něm hraji spolu s ní. Každý den několikrát. Prožíváme spolu jen to hezké v daném okamžiku a smutním si jen občas, sama, v tajnosti. Zvykla jsem si na to a jsem šťastná, že ji mám. A že je pořád v tak dobré kondici, často v mnohem lepší než já…
Však už jsem o ní psala mnohokrát.
Ostatně – není snad zázrak mít takovou maminku?
Hezké vztahy a sem tam zázrak vám přeje
HŠ