Letní nedělní ráno pohladí u železniční zastávky několik žen zralého věku s mým mužem.
„Ahoj, tebe jsem již dlouho neviděla,jak se máš, co děti?,“ zní peronem s natřásajícími se batůžky na zádech smíchem a radostí ze setkání. Všechny starosti uzamknuty v jejich domovech!
Hlasité otázky přeruší přijíždějící vláček. V kupé je jich hned plno! Můj muž, který se vycházky do přírody ujal, dává najevo nepokrytě svoji nespokojenost. Já v poklidu pozoruji krajinu. Miluji pohled na ubíhající obilná pole lemovaná lesy s prodírajícími se potůčky, vesničky se svými kostelíky již od dětství. Jízda končí v Doubravici nad Svitavou.
Muž se ujal krátce slova a sdělil program celého dne vycházky. Kousek nad námi autobusová zastávka s chvilkou odpočinku u kafíčka či limonády na dřevěné venkovní terase vesnické hospůdky. Připomíná dřevěnou krčmu, kam místní postarší hoši chodí na pokec u pivka, vína či rumu. I pro děti se zde najdou sladké pamlsky.
Po zaplacení útraty nás autobus odváží do cíle našeho putování – Újezdu u Boskovic. Na návsi vesničky se skupina konečně ztiší, naslouchá mužovo krátké vyprávění o krásném okolí újezdovských lesů, studánek a její stručné historii. Brzy se kocháme vřesovitými svahy, otevírajícími se lesními cestičkami do hloubky jehličnatých lesů. Pochvalujeme si čerstvé ovzduší, stín pod silnými smrky, borovicemi. Cestou uzobáváme voňavé lesní maliny, někteří si vážou kytice třezalky, o kterou zde není nouze. Pomalu, ale jistě přicházíme k myslivně. Zde se nabízí modrá obloha a vysoká žitná pole s bohatými pohledy po krajině.
„Bože, jak je zde krásně! Nač ji hledat v cizině!“
Sluníčko přidalo na síle. Skupinka žen nasazuje kšiltovky jako za mlada a těší se na oběd v místní hospůdce v Kulturním domě. Po hygienických potřebách, načechrání účesů se všichni usadí u předem připraveného stolu.
„Holky, koukněte na zajímavou nabídku.Kuře „a la bažant“ s knedlíkem a červeným zelím.“ Pan hostinský se šibalsky usmívá, dodává: “Knedlíky jsou zcela čerstvé, dámy, pro vás uvařené!“ Není nutno dál listovat v nabídce. Dohodnuto!
Natočené pivko k tomu, kdo by si více přál! Pouze mně název ukázal zvednutý prst s otázkou, kudy všude kuře putovalo, než se stalo „a la bažantem“? Ve snaze nekazit společnou spokojenost, připojila jsem se k objednávce. Pivko jako křen, éterem se neslo dlouhé „‘Ach“
Pak přišla realita. Velké talíře (při pohledu na ně mám vždy dost), červené zelí, ještě pářící se knedlíky s dominantním kuřecím stehnem a zálivkou. „No, to je můj konec,…“, blesklo mi hlavou.
Poněkud neochotně jsem uloupla kousek kuřete. „No, nazdar, přes všechno koření přišla pachuť ne čerstvého „a la“. Uchýlila jsem se ke dvěma knedlíkům a zelí. „Prosím Tě, proč nejíš? Nechutná?“ Moji výmluvu o nemocném žlučníku, kroutíce hlavami, přijali. Krmě jim mizela v žaludcích, chutnalo!
Muž ještě coby přídavkem zvěstoval překvapení. Pro všechny závěrečné posezení v naší chatě. Zde jsem předem připravila pohoštění. Rozšafně zval na prohlídku místního koupaliště v přírodě s výhledem na protější Chlumy s pověstí „O čertovi a babě,..“
Po krátké době jsem pozorovala jeho rychlý krok, blednutí tváře. Svoji nevolnost zkrátil větou: “Nehněvejte se, budete očekávány na chatě. Žena vás doprovodí na koupaliště sama.“ Rychle mizel před námi.
Zadaný úkol jsem splnila i s pověstí. Při otázce některých hledajících WC mi bylo jasno. Zkratkou nás vítal muž v chatě. Nyní nastala situace nezáviděníhodná. Toaletního papíru i čistých ručníků bylo dostatek. Pouze místo černé kávy s domácím zákuskem elektrická konvice bublala nad černým čajem. Posezení a odpočinek jim poskytla naše zahrada, před dvoukilometrovou pěší túrou k železniční stanici.
Já zůstala na chatě přes noc, důvod pochopitelný. Při návratu domů na otázku:“ Kterak jste zvládli zpáteční cestu?“ Zněla odpověď: “Ani se neptej, byla to hra na schovávanou. Ještě, že obilná pole byla po obou stranách cesty!“
Závěr si čtenář určitě domyslí, avšak vzpomínka zůstala.
