Probíhá cvičení Druhého spojovacího praporu ve Slaném v roce 1963. Krušné hory. Celý štáb divize je strategicky umístěn ve smrkovém lese. Skříňové vétřiesky, štábáky, jsou vzájemně propojeny spojovacími kabely. Všechny tyhle plechové obludy spojuje ,,dirigent“. Pajdává osm set pětka má v útrobách polní telefonní ústřednu. A tam sedí vojín Bernát a přepíná hovory.
Někdy bylo práce nad hlavu, jindy to byl lehár. Hlavním pozitivem bylo teplo a na to je Lojzík Bernát zatížen. Domnívá se, že v minulém životě se utopil v ledové vodě při zkáze Titanicu. Pro teplo učiní Lojzík všechno a ví zcela jistě jedno – při výpravě na Severní pól ať s ním nikdo nepočítá!
Lojzík Bernát byl v těch časech podoben kapitánovi německé ponorky. Špinavý a zarostlý voják se pohyboval nenuceně mezi majory, plukovníky a podplukovníky. Nezajímali se o něj pro jiné, důležitější úkoly. A při této bohulibé činnosti spatřil něco, co normální smrtelník nikdy neuvidí.
Ve sněhové několikametrové nadílce bylo mezi štábáky vytvořeno jakési náměstíčko. Zem byla čistě umetena, plocha se leskla jako podlaha tanečního sálu na Žofíně. Nudící se vysocí důstojníci se bavili zajímavým způsobem. Vždy nenápadně přivedli nic netušícího kamaráda pod smrkovou větev, prohýbající se pod sněhovým příkrovem. Najednou se kolega spěšně rozloučil a odešel. Vtom někdo z davu hodil sněhovou kouli na převislou větev a člověk pod ní zmizel do půlky těla pod sněhovou lavinou. Důstojníci se smáli, plácali se do stehen a povykovali jako dítka na školním výletě.
Lojzík pozoroval tuto ,,lidovou“ zábavu vysokých šarží se smíšenými pocity. Najednou okénko jeho pozorovatelny zaplnil stín. Zády k němu stál obrovitý generál Mucha. Ušanku měl naštorc, jako maršál Buďonyj. Pohupuje se na nohou, ruce za zády. Sleduje zábavu svých podřízených.
Najednou se ozval se strašlivý řev. Tak nějak uměl řvát generál Von Schwarzburg na nadporučíka Lukáše v kupé vojenského vlaku. Bavící se důstojníci vytuhli. Pak bylo možno spatřit malým okénkem všechny ty podplukovníky a plukovníky s košťaty a lopatami, kterak uklízejí náměstíčko. Po chvíli se podlaha opět leskla jako v sále na Žofíně! Spojovatel Bernát pak měl obavu, aby nebyl odstraněn jako nepohodlný svědek potupy důstojnického sboru.
Služba skončila a spojovatel byl vystřídán kolegou. Musel opustit teplíčko a byl vržen do mrazivé skutečnosti. Důstojníci si nedělají žádné starosti s ubytováním vojska. Frantíkovu družstvu byla vyčleněna korba vétřiesky. Jsou zde naházeny slamníky. Naštěstí je ,,ubytovna“ pod plachtou. O přístřeší je postaráno. Vojáci mají kanady, teplé vaťáky, zimní oblečení. Žádná křeč. Hoši řeší situaci po svém. V kruhu kolem jakési rozehřívací lampy sedí dvanáct měsíčků. Tepelný zdroj zapůjčil milosrdný šofér. Lampa syčí a vydává příjemné teplo. Hoši mají ještě přes záda přehozeny vojenské zelené deky. Ohřívač je umístěn uprostřed. Je to prostor pro vyprávění. Dá se i dřímat. Malíř by mohl tenhle výjev umístit do jiného prostoru a obraz nazvat stylově Partyzáni pod Polanou!
Každý dává něco do placu. Převažují erotická témata. Přetřásá se bohulibý zvyk Eskymáků, nabízet hostům vlastní manželku. Řeči o zasněžených tématech jsou zcela na místě, protože kolem je všude půl metru sněhu. Najednou Lojzíkův soused Honza Krones dloubne do souseda:
"Víš co je to iglu? Postavíme si tohle eskymácké stavení a zkusíme v něm přenocovat!“
Lojzík kývne a oba vojáci opouštějí teplé hnízdečko. Ostatní vojáci je pozorují pohrdavým pohledem. Stavba jde od ruky.Polní lopatky jen kmitají. Vrší se úhledné sněhové krychle. Oba hoši se zahřívají prací. Soumrak zastihl hotové dílo. Navečer se oba polárníci stěhují do svého.
Strašlivá zima probouzí Lojzíka z neklidného spánku. Kamarád neusnul vůbec.
"Ty vole, to je k nevydržení!“ drkotá zuby Honza.
"Člověče, mě se zdálo, že dovnitř nahlédla smrtka a kynula ruku, abychom vypadli!“ šeptá Lojzík.
"Jdeme!“ A tak oba promrzlí polárníci lezou pozpátku. Opouštějí svůj dočasný příbytek. Buší na korbu, kamarádi otevírají plachtový uzávěr. Parta je kompletní. Na korbě ještě mezi kamarády oba klepou zuby. Mezitím všechno kolem syčící lampy spí. Někteří leží zaduchlání na slamnících. Teplo zaplnilo už celý prostor a je příjemně. U syčící lampy vartuje služba z bezpečnostních důvodů. Usínají i oba navrátilci.
Den se probudil do jiskrného zimního rána. Lojzík rozepíná celtu. Najednou vytřeští oči a málem padá z korby.
"Honzo pojď sem! Smrtka,smrtka!“
Lojzík se třese po celém těle. Honza vedle činí totéž.
Jejich iglů v noci přejel tank!
Jeden kopeček, žádný kopeček. Zvláště když v noci napadl další čerstvý sníh.
Lojzík je pevně rozhodnut jít kvůli tomu zázraku poděkovat do kostela. Jeho záměr však vyřeší pragmatický důlní měřič Honza.
Praví: "Životy nám nezachránil žádný zázrak, ale naše nevědomost. Nikdo nám totiž neprozradil, jak si ti eskymáci v těch svých sněhových domech topí!“
