Žiješ jako v bavlnce a nevíš, co jsou opravdové starosti. Tuto větu občas říkají lidé vyššího věku na adresu mladých lidí. Mladé to samozřejmě štve, protože jsou přesvědčeni, že mají dost svých starostí. Jenže jsou to jiné starosti, než mají na mysli senioři.
Psychologové a sociologové se čím dál více začínají zabývat srovnáváním těchto dvou skupin a snaží se dobrat k odpovědi na otázku: Jsou současní senioři poslední silnou generací?
„Lidé se dříve museli vypořádat se situacemi, které skutečně ohrožovaly život. Museli si více vážit vztahů, práce, být soudržní. Dnešní mladá generace, kdyby se dostala do život ohrožující situace, by zřejmě dělala velké chyby,“ uvedla lékařka Kateřina Cajthamlová, která má velmi dobrý přehled o zdravotní kondici národa. Říká, že současní mladí lidé na tom nejsem lépe ani fyzicky, ale ani psychicky, ve srovnání s tím, v jaké kondici byli jejich babičky a dědové. „Nemají zdravou míru reálného stresu. Oni si často myslí, že žijí ve stresu, ale je to jiný stres. Často si ho sami vytvářejí tím, jak podléhají virutální realitě, spoustě informací, které nejsou schopni zpracovat. Skutečný stres neznají,“ vysvětlila.
Typický příklad se odehrává nyní v jedné pražské rodině. Pětaosmdesátiletá Anna má čím dál více zdravotních problémů, ale odmítá pomoc. Stále si chodí sama nakupovat, byť jí to činí značné obtíže. Příbuzní jí chtěli zařídit, aby k ní docházela domů asistentka a pomáhala jí s úklidem a vším, co bude potřeba. Anna odmítá. Dokonce si odmítla vyřídit příspěvek na bydlení, na který by měla vzhledem k nízké penzi nárok. „Připadala bych si jako žebračka,“ zdůvodnila to. Z dětství si pamatuje, jak její rodina strádala ve válce, jak s matkou měly hlad a jak obtížně sháněly jídlo v době, když byl její otec v koncentračním táboře. Sama pak vychovala tři děti, protože její muž byl vězněn za komunismu a poté kvůli podlomenému zdraví po propuštění z vězení zemřel. Annin život se vlastně skládal z řady smutných událostí, z neustálého řešení problémů. Těžce pracovala v továrně, po večerech si přivydělávala šitím, aby uživila sebe a tři děti. V roce 1969 byla v práci přeřazena na horší, méně placené místo, protože otevřeně protestovala proti srpnové okupaci z roku 1968.
Annin život je typickou ukázkou toho, co prožili mnozí lidé, kteří jsou nyní ve vysokém věku. A tak Anna nechápe životní styl své vnučky. „Nemá práci. Vstává každý den okolo desáté, pak kouká do mobilu. Nedávno si práci našla, ale po dvou měsících v ní zase skončila. Řekla, že přece nebude každý den dojíždět z Prahy do Mladé Boleslavi, kde to místo měla. Že ji to ranní vstávání nebaví, že je z autobusu nachlazená, unavená. Pořád je nemocná, pořád jí něco je. Přitom stále chodí na pracovní úřad a vyřizuje si nějaké sociální příspěvky. Vůbec tomu nerozumím. Styděla bych se na jejím místě, ale vím, že stejně jako ona žijí i její kamarádky. A pořád si na něco stěžují: že prší, že je zima, že je horko, že nezaplatily fakturu za internet a teď nemají připojení a tak podobně,“ vypráví Anna.
Její známí jí občas oponují, že mladé lidi nelze házet do jednoho pytle. Že mezi současnou mladou generací je spousta šikovných a nadaných lidí, kteří tvrdě pracují. Nicméně je fakt, že nikdo ze současných mladých lidí se nedostává do opravdu závažných situací. A právě ony člověka formují a tvářejí jeho životní postoje, dávají mu sílu do dalšího života.
„Zatímco mnoha mladým lidem připadá naprosto normální využívat možnosti, které jim dává stát, u seniorů vidíme, že je to naopak. Například jde o příspěvky na bydlení. Pokud by o ně požádali, vnímali by to jako selhání, někteří dokonce jako ostudu,“ uvedla Kateřina Kňapová z obecně prospěšné společnosti Alternativa 50+. Potvrzuje to i Jan Lorman, z obecně prospěšné společnosti Život 90: „Mnozí senioři se stydí si stěžovat. Berou to jako své selhání. Vyrostli v době, kdy se museli vypořádávat s řadou problémů a jsou zvyklí být silní, neobtěžovat okolí. Mnohdy se stydí říct si o pomoc a raději žijí v nevyhovujících podmínkách, až v chudobě. Jsou hrdí.“
Nyní třiaosmdesátiletý fotograf Jan Saudek v rozhovoru ke svým osmdesátinám popisoval, jak stále chodí běhat a cvičit. „Cvičím v tělocvičně, ne v tom, čemu se nyní říká fit centra. Máme tam staré žíněnky, kruhy, bradla. Mnozí staří chlapi, kteří se tam scházejí, jsou v lepší fyzické kondici než ti mladíci, kteří sice vystavují své svaly, ale ve skutečnosti žádnou sílu nemají.“ A to je další rozdíl mezi generací seniorů a mladými lidmi.
„Většina dnešních mladých lidí má mizernou fyzickou kondici. Neumějí vylézt na strom, nemají sílu. Neumějí se ani ovládat, vyjednávat v případě nutnosti. V případě válečného konfliktu by dělali velké chyby, mnozí by nepřežili,“ míní lékařka Kateřina Cajthamlová. Armáda se dlouhodobě potýká s tím, že případní uchazeči nejsou schopni splnit fyzické ani psychické testy. Drtivá většina mladých mužů, kteří by měli zájem o vojenské uniformy, pohoří už základních testech. Za rok se pokusí přibližně devatenáct tisíc Čechů o přijetí k některé uniformované složce, ať už jde o policii, armádu, celní správu a třináct tisíc z nich neuspěje. Prostě jsou v naprosto mizerné fyzické a psychické kondici. Což výstižně v této souvislosti shrnul psycholog Otakar Fleischmann: „Odolnost dnešních mladých lidí je daleko nižší, než bývala u jejich předků. A to odolnost psychická i fyzická. Je to tím, že mladší generace nejsou zvyklé překonávat překážky. Nemají potřebu je řešit. Jsou zvyklé, že vše za ně zpravidla vyřeší někdo jiný.“
Muži, kteří jsou v ozbrojených složkách delší dobu, říkají, že paradoxně jsou nyní v lepší kondici mnohdy ti, kteří by už svou kariéru měli končit, než mladíci, kteří by je měli nahradit.
