Vím, že by člověk neměl žít pouze ve vzpomínkách. Zvlášť naše generace by se měla především těšit z každého nynějšího prožitého dne. Cítím však, že tento příspěvek, zákonitě navazující na mé články o Pražském jaru a jeho konci, ještě napsat musím. Nebudou to všeobecně známá fakta, jen pár mých zážitků. Prosím, dovolte mi to.
Nestudovala jsem v Praze, nýbrž v Českých Budějovicích, takže jsem nebyla bezprostřední účastnicí té tragické události a toho, co následovalo, včetně celonárodního pohřbu. Informace se k nám dostávaly přes sdělovací prostředky, navíc jsem měla kamarádku studující na filozofické fakultě, která mi vše podstatné vylíčila. Dokonce mi pak zakoupila LP desku, prodávající se na fakultě, na níž byl zvukový záznam rozloučení s Janem Palachem včetně projevů osobností akademické obce a několika básní věnovaných Palachovi. Mně však zůstalo dodnes v paměti především vyzvánění zvonů a srdcervoucí pláč Janovy matky, donekonečna opakující větu: Byl to můj syn.
Během prázdnin v tom osudném roce 1969 jsme se sestrou jely jako obvykle k příbuzným do Prahy a zajely s kytičkou navštívit Palachův hrob na Olšanských hřbitovech. Byl hned na hlavní cestě napravo od vstupu z Vinohradské a vedla k němu informační šipka. Hrob byl zaplaven květy, které zpola zakrývaly Janovu nejznámější fotografii místo pomníčku. U hrobu se nás sešlo několik. Jakási starší paní bezradně říkala: Co ho to napadlo, to byl blázen. Muž středního věku úřednického vzhledu ji pokáral: To nebyl žádný blázen, paní. Ten dobře věděl, co dělá. Udělal to i za nás.
Po několika letech jsem Palachův hrob marně hledala. Pamatovala jsem si ho podle sousedního pomníčku, kde bylo napsáno jméno jakési paní Babety. Ale ani ten jsem nenašla. To přece není možné, abych si spletla cestu. Navíc jsem ten hrob měla amatérsky vyfocený. Protože jsem neměla žádné informace ze soukromých zdrojů, netušila jsem, co se s Janovými ostatky stalo. To jsem se dozvěděla až téměř po 20 letech. Právě tak jsem nevěděla, že Jan nebyl první, kdo se na protest upálil. Předešel ho Polák Ryszard Siwiec, který se 8. září 1968 upálil na varšavském stadionu na protest proti polské účasti na okupaci Československa. Dnes je po něm pojmenována ulice na Žižkově, v níž sídlí Archiv Bezpečnostních složek.
Janův čin byl zoufalým pokusem probrat vlastní spoluobčany z letargie, která už v té době u nás zavládla. Pokusem, který nevyšel. Podle vzpomínek spolužáka nevěřil příliš v úspěch Pražského jara. Po invazi v srpnu 1968 a po neúspěšné vysokoškolské stávce v listopadu už jinou cestu nenašel. Státní moc ještě povolila pohřeb, který vyvolával pocit celonárodní jednoty. Pak se však již všemi prostředky snažila celou záležitost podat zkresleně a později vše zcela vymazat z paměti lidí. Řadoví občané si brzy ještě krátce přečetli o "pochodni č. 2", středoškoláku Janu Zajícovi, ale o dalších upálených, a že jich bylo víc, už vůbec nic.
V dočasně neobydleném domě v jižních Čechách, odkud jsme se v roce 1982 odstěhovaly do Prahy, se ztratila nejen nejdůležitější čísla časopisu Mladý svět, který jsme schovávaly, ale i ona zmíněná fotografie hrobu Jana Palacha. Vysvětlení pro to nemám, možná si dal někdo práci a hledal nežádoucí materiály...
Palachův čin ve mně zanechal právě tak hlubokou jizvu jako srpen 1968. To už ze svého nitra nikdy nevymažu. Děkuji těm, kteří si na něj vzpomněli se mnou.
Snímky pocházejí z dobového Mladého světa, Palachova posmrtná maska od Olbrama Zoubka a Palachův vysokoškolský index ze stálé expozice Historie Univerzity Karlovy v Karolinu (foto Marcela Pivcová), dále je zde ukázka mé tehdejší básně a snímek z dnešní Legerovy ulice, kde na Klinice plastické chirurgie Jan Palach zemřel.
