Jak se zachovat, když vnoučata zlobí

Když jsem snaše řekla, že jsem zastavila ruku těsně u tváře vnučky, protože mě opravdu vytočila, tak se mě zeptala, jestli jsem jí tu facku dala, a že jsem ji měla dát. Když vnukovi vyhrožuju, že mu dám na zadek, tak prý nemám jen vyhrožovat ale opravdu ho plácnout. Odmítám týrání dětí a vůbec jakékoliv týrání, ale rodiče, kteří nechávají růst děti jako dříví v lese, mám obavu, že na to jednou doplatí. A jak je v článku věta, že se děti nesmějí bít, tak plácnutí není bití, to by se děti teprve divily. S vnoučaty vycházím dobře, když mě už opravdu začínají zlobit, řeknu, že vytáčím číslo na mamku, ať řeknou, že si má pro ně přijet a ještě nikdy nezavolaly. Celou rodinu miluji, nevyměnila bych nikoho z nich.

Pokud jsme s vnoučaty sami, vždycky se nějak domluvíme. V přítomnosti rodičů se nestačíme divit, co si děti dovedou vymyslet, aby bylo po jejich. Když pětiletá vnučka ohrnovala nos nad polévkou s tím, že ji jíst nebude, protože ji nemá ráda (určitě ji nikdy nejedla), tak jsem jí řekla, že ji jíst nemusí, když nemá hlad. A když nemá hlad, nedostane ani to další, aby jí z toho nebylo špatně. Uraženě si odešla hrát. Nicméně za chvíli přišla a jen koukala, dokud jsem jí neřekla, že jí tu polévku ráda dám, když už hlad má. Nejenže ji snědla, ale dokonce i pochválila, jaká byla dobrá. Je to milá holčička, ale tvrdohlavá. Dnes aby byl člověk psycholog, aby si s dětmi poradil.

Asi se na tu roli babičky budu muset trochu lépe připravit. Jsem sice hodně obětavá, ale můj syn dostával na zadek do svých 4 let. Dnes je z něj bezvadný člověk a ani jeho dospívání nebylo složité. Možná to bylo tím, že od 5 do 17 let měl v hlavě jen sport. Restauraci poznal jen o naší společné dovolené, pokud by tam býval nějak zlobil, ihned bychom bývali odešli. Až doma bych dítěti vysvětlila, proč jsme nemohli zůstat mezi ostatními hosty. Tohle se ale dneska nenosí, bohužel.