Ticho jako nedostatkové zboží

Já ticho bytostně nesnáším, myslím tím to absolutní, nevadí mi hluk, teda do určitých mezí, nevadí mi, když sousedi řežou dříví , když slyším sekačky, když mi za zdí hraje vnuk na bicí, klidně u toho usnu.Asi nejsem úplně normální, ale prostě to tak mám. Ticho ve mě vyvolává stres a pocit samoty.

Konečně o tom hluku někdo napsal! Už jsem si myslela, že jsem nějaká divná. Silně mi vadí hluk jako takový, ale také např. v podobě nevyžádaných tzv. "hudebních" produkcí, které si člověk nemůže sám vypnout a musí je snášet (ve společné kanceláři při práci, v nemocnici po operaci hrála stále ve vícelůžkovém pokoji televize, dokonce na JIP celou noc do rána hrálo rádio, v obchodech při nákupu aj.). Je to všudypřítomný smog, proti kterému není obrany. O různých druzích smogu mám připravený článek, ale není moc veselý, jak píši raději, a nechtěla jsem si připadat jako kverulant, ale po přečtení tohoto vyloženě užitečného článku se třeba také osmělím. Jenom si myslím, že hluk už se, bohužel, stal normou, samozřejmostí a zvykem a bude těžké s tím škodlivým zlozvykem do budoucna něco na společenské úrovni dělat. Vždyť už i děti v mateřské školce bez ustání jenom řvou.

Já to mám podobně jako pan Mirek. Naštěstí.

Ticho v přírodě mě vyhovuje a rocková hudba taky...

Absolutní ticho nemusím, je mi nepříjemné. Občas si to ověřuji s nasazenými protihlukovými sluchátky. Ale ticho se zvuky lesa mám rád, (když do toho nikdo furt nekafrá). Občas někam dojedu autem nebo na kole, do lesa, na louku, sednu si na šutr a užívám si klid :-)

Ticho mám ráda jen doma a v přírodě. Když jsme bydleli v paneláku, užili jsme si své od hlučných a nepřizpůsobivých sousedů,, až po štěkající psy. Již nikdy více...Pokud jsem ve městě, splynu s davem a tím i s hlukem. Hudba v OC mě příjemně nabíjí, mám jí tam ráda. Hlučné lidí nemusím, ale jen z ticha bych se určitě zbláznila.

Rádio nepouštím jako kulisu už dlouhou dobu, mám ráda svůj klid a právě nejvíc zde na íčku - jsem moc ráda, že jsem vás všechny na internetu objevila...

Mám ráda ticho. A je fakt, že si jej člověk dnes moc neužije.

Ticho léčí, bývalo napsáno na chodbách v ambulancích lékařů i nemocnicích. Již takové upoutávky zmizely. Škoda. V mládí mi lékař při preventivní prohlídce řekl,že slyším až za roh, když zkoušel šeptem můj sluch. Jsem také hlukoplachá, světloplachá a proto miluji TICHO. Když je, tak si ho hmatatelně vychutnávám. Již mnoho let obdarovávám manžela bezdrátovými sluchátky, protože na rozdíl ode mne, neustále poslouchá hodně hlasitě hudební i slovní produkce. Soucítím s paní Janou, protože neumím si představit to trvalé šumění v uších. Na dovolené si nosím kousky vaty do uší, protože mé tělo špatně snáší umělé předměty. Po pěnových špuntů mě svědilo v uších....Bohužel si člověk může zvyknout i na hluk. Moje švagrová mě uzemnila před mnoha lety větou. " V noci jsem se budila tichem ". To když s rodinou spali u manželových rodičů, kteří bydlely skoro na samotě blízko lesa. A ráda se pak vracela do bytu ve Zlíně, kde pod okny měly hodně frekventovanou silnici, kdy i v noci byl provoz aut a jezdily tramvaje. V době kolem vánoc a silvestra je mě líto pejsků, kteří trpí salvami petard a ohňostrojů.

Čím dál častěji doma nepouštím ani rádio ani nic a radši poslouchám jen běžný ruch. Kdybych pracovala jako pokladní v supermarketu, asi už bych z toho nekonečného pípání byla v Beřkovicích. Když jedu třeba vlakem a slyším hudbu, kterou si do uší pouští někdo sedící opodál a myslící si, že to slyší jen on, tak mám dojem, že dnešní mladí budou brzy hluší.