Jak se vyrovnat s odchodem do důchodu

Každý z nás ví, kdy den D nastane. Každý má možnost to ovlivnit. Pokud chci pracovat dál, dnes se na mě nahlíží jako na každého jiného. Pokud dál pracovat nechci, skončím. Pokud chci jít dřív, vím, že budu mít míň peněz, ale mohu se důchodcem stát v době tři roky zpátky před tím svým dnem D. V každém z těch tří případů je to má volba. Jsou jedinci, kterých se kolektiv rád zbaví. Nepracují, jak mají. Mohou úmyslně marodit a kalkulovat. Mohou marodit skutečně a nikdo neví, kdy jim zase bude dotyčný pracovník chybět. Než se dočkají jeho odchodu a náhrady za něj, která, jak doufají, do té práce dorazí spolehlivěji. Někdy tedy se zase pracovník rád zbaví svého kolektivu, který může i být takový, že se v něm pomalu nedá vydržet. Jsou taky lidé, kteří říkají, že doma za žádnou cenu být nechtějí. Tací mohou přispět kvalitní prací a nebo mohou v ostatních vyvolávat vrásky na čele typu...kdy se toho člověka konečně zbavíme? Je otázka do pranice, zda být tím, kdo si takzvaně prodlouží mládí v činné službě a bude denně vstávat a mít na odpočinek jen část dne, nebo zda zůstane na polovině příjmu a s celým volným dnem. Vyrovnat se není podle mě adekvátní výraz. Vyrovnáváme se s nečekanými životními událostmi. Mezi ně důchod nepatří. O něm bezpečně víme dopředu. Můj názor je ten, že kdo má svoje koníčky už během aktivních let, nemusí se bát té přemíry volného času, vzniklé nástupem do důchodu. Taky jdou všechny činnosti člověku pomaleji, čím je starší. Znám lidi, co přesluhovali pár let. Ano, měli peníze. Ale zkrátili si to své volno. Kdo maká o tři roky déle...ten tu o to déle nebude. Je taky rozdíl mezi prací fyzickou a psychickou. Jako zedník těžko mohu v pětašedesáti mladým s výkonností stačit. Jako úřednice na pracovišti, které mi vyhovovalo a které dobře znám, mohu být prospěšná dál. pokud mě to baví, jsem zdravá a mám sílu vstát a jít. Většinou pracují déle lidé, co říkají, já bych doma nevěděla, co dělat. Domácnost je nikdy nebavila, udělali doma pouze co museli, partner jim leze na nervy, neměli nikdy koníčky atd. Třeba je ani ta práce moc netáhla, ale chtěli zůstat mezi lidmi. Dnes, kdy se odchod na penzi stále prodlužuje, rozhodně přesluhovat nehodlám. Už jsem mohla být doma. Umím být doma sama i sobě spokojená, udělám si tam, co mě baví a do čeho se mi chce a ty mé koníčky mně mou dosavadní pracovní dobu časově vyváží. Už na ně nebudu muset krást chvilky mezi prací a odpočinkem....

Odešla jsem do důchodu v roce 2010, těšila jsem se na důchod a zároveň se obávala, že mi bude smutno po lidech. S lidmi jsem pořád, ať už v klubu, nebo při sportovních či tanečních aktivitách a rodinka se mě ptá - mami,. kdy máš volno, potřebuji pohlídat a p. Pokud je člověk zdravý a má své záliby, pak starobní důchod nemá chybu !

Já něco málo roků pracovala i v penzi. Nyní jsem spokojená penzistka a o návratu do zaměstnání už vůbec neuvažuju.

Taky jsem šla do předčasného a nelituji. Jsem 18 let na rentě ( jak říkám). Práce mě bavila arentiérem mě taky baví...

V životě se musíme stále s něčím vyrovnávat a dle mé zkušenosti je odchod do důchodu spíše bonusem. Oblíbila jsem si slogan sousedky: " Všude dobře v důchodu nejlépe!" Je mým nejoblíbenějším citátem a pomáhá mi překonat drobné seniorské překážky. :-) :-) :-)

Já jsem se rozhodla, že i v důchodu pracuji a co vydělám procestuji. Plním si tak svoje sny a navíc dělám to co mně baví. pracuji cca 4 hod.denně, pak se věnuji setkávání s přáteli, chodíme na vycházky s trek.holemi, o víkendech občas jezdíme do lázní na wellness. Jsem ráda, že po smrti manžela mám spoustu báječných přátel a tak život je prostě super. Jsem moc spokojená.

Šla jsem o 4 roky dříve a to do invalidního důchodu po třech operacích páteře během jednoho a půl roku. Důchod si užívám v plném zdraví, není snad nic, co by mi scházelo a to přeji každému. Život v důchodu mě baví.

Šla jsem o rok dříve do důchodu a tím pádem jsem se mohla účastnit semináře o péči o postižené děti. Seminář trval 2x2 týdny a na to by mi v práci volno nedali. Díky semináři jsem se mohla starat o lidi, kteří to potřebovali. Bavilo mne to víc, než zaměstnání, ze kterého jsem odešla a ještě jsem jako pracující důchodce mohla podporovat nejmladšího syna na studiích. Teď už to nedělám, ale i tak se v důchodu nenudím a nepřipadám si zapomenutá a zbytečná. Dokud budu soběstačná, nějakou práci i zábavu si vždycky najdu!

Nemohla jsem se dočkat. Šla jsem před čtyřmi lety dobrovolně do předčasného. O dva roky dřív. Dosud jsem svého kroku nelitovala ani minutu.

Můj mozek neměl s představou odchodu do důchodu žádný problém. Ten zaregistroval v okamžiku, kdy mi odchod do důchodu posunuli o dva roky. To jsem se snad i modlila, aby byly za mnou. Jsem v důchodu patnáctý rok a za tu dobu jsem se ani vteřinu nenudila, a to nehlídám vnoučata, nepřivydělávám si, nepotřebuji mít kolem sebe pořád rušno. Neplánuji, což je možná chyba, ale plánování mám za svůj profesní život "plné šráky". Umím využívat příležitosti, znám své finanční i fyzické možnosti. A jsem spokojená tak, jak jsem nikdy dříve nebyla. Ráda jsem si poslechla a početla, jak jsou na tom jiní. Vždycky žasnu, jak jsme různí. A mám z toho radost. Kdybychom byli všichni stejní, bylo by to jako na galéře v podpalubí. :-)