Když se před více než sto lety v lahůdkářství u Paukerta začaly prodávat plátky veky ozdobené šunkou a sardelovým očkem, byla to velká novinka a Pražané na ni chodili jako na exkluzivní lahůdku. Postupně ji začali prodávat i v dalších podnicích a čím dál více lidí si ji začalo samo připravovat doma. Obložené chlebíčky se vydaly na vítězné tažení českou gastronomií a byly od té doby populární za všech režimů a ve všech společenských vrstvách.
Chlebíčky se nosily do práce jako pohoštění na schůze. Připravovaly se doma, když měla přijít návštěva. Staly se nedílnou součástí Silvestrovských oslav a rodinných slavností. Trošku namále měly pouze v devadesátých letech minulého století, kdy Češi podlehli představě, že vše, co je nové a zahraniční, je lepší, než to tradiční české. Místo lahůdkářství a mléčných bufetů, ve kterých se chlebíčky zpravidla prodávaly, vyrostly podniky s názvy bagetérie, cafetérie či fast food a do takových zdánlivě obyčejné chlebíčky neměly přístup. Ale netrvalo dlouho a začaly znovu vznikat tradiční české bufety a cukrárny a to znamenalo znovuvzkříšení obložených chlebíčků. Nyní jsou na ně Češi hrdí a velmi často v souvislosti s nimi používají výrazy: tradiční a typicky české.
Ovšem, pozor, opatrně s nimi. Historik Martin Franc, který se zabývá historií stravování, upozorňuje: „Obdobu našich obložených chlebíčků najdeme ve Skandinávii a podobají se jim i některé lahůdkářské produkty z Rakouska. Jde o různé variace na sendviče známé z anglosaských zemí. Ale je pravda, že typické obložení, jaké používáme u nás, tam nepotkáme.“ Nicméně, rozdíly nejsou tak velké. Většinu sendvičů tvoří bílý chléb a na něm naskládané různé věci: šunka, salám, sýr, vejce, zelenina, vše na základu z nějaké pomazánky či majonézy.
Zřejmě už nikdy nikdo nedokáže rozklíčovat, proč se právě obložený chlebíček stal tak oblíbeným a rozšířeným. Jeho podoba se však měnila podle toho, jaké potraviny zrovna byly levné a dostupné. A tak například v poválečné době a v padesátých letech se na obložené chlebíčky velmi málo používala vejce, protože ve městech byla nedostatkovým zbožím.
Později zase lidé začali ustupovat od majonézy a začali preferovat zdravější podobu chlebíčků. To znamená bez majonézy či jiného základu ze salátu, ale třeba pomazané tvarohem či jinou takzvaně lehkou pomazánkou a doplněné větším množstvím zeleniny. Variant je mnoho, ale přesto se většina lidí shodne v tom, že ten klasický český obložený chlebíček musí tvořit kromě základu v podobě majonézy nebo pochoutkového salátu, šunka, vajíčko, okurka a kousek sardelky.
Pravdou je také to, že obložený chlebíček je jdnou z potravin, která ve společnosti dovede vzbudit velké vášně podobně jako třeba bramborový salát. Jaký je ten správný? Kdo ho připravuje nejlépe? Co do něj patří a co do něj nepatří? Silvestrovské oslavy se blíží. V mnoha domácnostech to bude znamenat přípravu obložených chlebíčků. Nebude od věci si přitom připomenout, že už je známe více než sto let, ale také to, že rozhodně nejsou něčím, nad čím cizinci žasnou.
Ale úplně nejdůležitější bude vyvarovat se vět typu: Vy tam nedáváte majonézu? Vy dáváte sardelové očko? Aha, my ne, my sardinku. Jé, chlebíček se salámem? My dáváme zásadně šunku….
