V době, kdy jsem absolvovala autoškolu, se jezdilo se škodovkami. Odvážně jsem překonávala záludnosti světlezelené "stovky", než jsem s ní konečně vyjela na jízdu poslední - ke zkoušce. Od té doby jsem pak více než dvacet let projížděla české silnice s trabantem.
Zato můj dlouholetý kamarád (budu mu říkat třeba Martin) měl škodovky v oblibě, jezdil s nimi i závodně a vlastně dodnes se světlemodrou stovkou jezdí závody veteránů. Někdy se mi podařilo se s ním zúčastnit závodů, ovšem téměř vždy jen jako divák. Výjimečně jsem zastala i místo "navigátora" v soutěži, kde se nejelo na rychlost, ale vítězila šikovnost, orientační schopnosti a znalosti z motorismu.
Na jedny závody však nezapomenu. První den jsme několikrát úspěšně zabloudili na cestách poblíž Mělníka, než jsme se zpožděním dojeli do cíle, což jsem považovala po tom bloudění dokonce za úspěch. Druhý den byl na programu závod do vrchu, v němž zvítězí ten nejrychlejší. Soutěžící projedou několikrát a měřený čas se sčítá.
Tentokrát vedla několikakilometrová trať krásnou přírodní krajinou, plnou skal a lesů. Nejprve si měli závodníci trať jen tak zvolna, pro seznámení, projet. Proč bych se tedy s Martinem nesvezla? Všechna vozidla se sjela ke startu, odkud mělo být odstartováno to pomalé zahřívací kolo. Trať byla zřejmě dost náročná a nedalo se podél ní mezi skalami jít. Nevadí, říkala jsem si, až dojedeme k cíli, vyhlédnu si tam někde místo v otevřenějším prostoru pro diváky.
Za chvíli měl přijít start. A pár minut před ním překvapení: Z důvodu nedostatku času se pojede rovnou naostro. Martina to nechalo zřejmě v klidu, zatímco já jsem se pěkně vylekala. Co teď? Vystoupit a zůstat sama v lese u startu do konce závodu, nebo se vydat pěšky po objížďce několik kilometrů k cíli a ze závodů nevidět nic? Zbývala poslední možnost: zůstat v autě a ten rychlostní závod absolvovat s Martinem. Jako hrdinka jsem asi nevypadala, ale nechtěla jsem svým strachem zkazit Martinovi jízdu. Tak jsem jen přímo před startem řekla: Jeď, jak potřebuješ, na mě se vůbec neohlížej, jako bych tu nebyla....Ale nevím, jestli mé "rady" vůbec vnímal.
Vyrazili jsme. Takové tempo si normální řidič těžko představí. Držela jsem se asi pásu a měla zavřené oči. Skoro jsem ani nedýchala. Až po pár minutách, když jsem cítila, že je silnice sjízdnější a blížíme se k cíli, otevřela jsem oči... Po dojezdu do cíle jsem sdělila Martinovi, že s ním další jízdu už nepojedu ani náhodou. Budu s ostatními diváky někde před cílem sledovat závody a třeba se mi podaří udělat i nějakou jeho fotku.
Na Martina tentokrát nezbyla ani bramborová medaile, umístil se někde uprostřed závodního pole. Nakonec jsme ale odjížděli s dobrým pocitem.
P.S. Fotky jsou autentické, na tu "na trati" musel stačit mobil, protože se mi ve foťáku vybila baterie.
Foto: autorka
Škoda z lásky: Na závodní trati a v plné rychlosti
12. 12. 2018
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní
příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke
konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv
vulgarismy.
Pro vkládání příspěvků do diskuze se musíte přihlásit
Soňa Prachfeldová
12.1.2019 17:31
Asi by se mi též svíral žaludek, ale zase , kdo nic neprožije, tak neví ...
Blanka Macháčková
13.12.2018 08:29
Jak se říká, člověk má zkusit všechno. I když to bylo částečně nedobrovolně, máte nezapomenutelný zážitek.
ivana kosťunová
12.12.2018 22:22
Rychlou jízdu mám ráda- ono se pozná, kdo má to auto takzvaně v ruce, a kdo jenom machruje. Ten druhý typ je nebezpečný, ale ráda si vychutnávám rychlou jízdu s někým, kdo zybtečně neriskuje a opravdu jezdit umí.,
Eva Mužíková
12.12.2018 21:24
Marcelo, dokáži se vžít do Tvých pocitů, já bych se ze strachu asi po.... Jsi statečná. Hezký příběh. Bertice
Zuzana Pivcová
12.12.2018 19:48
Se jmenovaným řidičem jsem jela jen kousek po městě, a to jel krásně. Je to dobrý řidič a závody jezdí už asi 40 let. Se závodníkem jsem jela kdysi stopem z Budějovic na Hlubokou. Netušila jsem však, ke komu lezu do auta. Bylo mi 17. Když se mnou "přilétl" za pár minut na Hlubokou, usmál se a řekl mi, že můžu doma říct, že jsem jela se závodníkem. Nevím, kdo to byl, bylo to ale oboustranně riskantní.
Naděžda Špásová
12.12.2018 17:27
Marcelo, to bylo asi zajímavé, i když se zavřenýma očima toho moc vidět nebylo, viďte. Já jsem jen spolujezdec, ale rychlou jízdu opravdu nemusím. :-)
Zpět na homepage Zpět na článek
Doporučujeme
Články z Drbna.cz
Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.
Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:
- Váš nejnovější článek
- Nejnovější komentáře k vašim článkům
- Nové vzkazy od přátel
- Nové žádosti o přátelství
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí.
Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden
Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?
AKTUÁLNÍ ANKETA
Nakupujete vánoční dárky prostřednictvím e-shopů?
Ano, hlavně proto, že je to snadné a rychlé
Ano, hlavně kvůli výhodnějším cenám
Ano, ale jen výjimečně (např. není v blízkosti prodejna, kde bych zboží koupil(a)
Ne, hlavně proto, že zboží nevidím na vlastní oči a nemohu jej prověřit
Ne, protože nechci platit zboží kartou ani převodem